Věnuj mi taneček 3

23. ledna 2016 v 23:51 | Yuki-chan |  Věnuj mi taneček
Zdravím!
Ani jsem to nevěděla, ale už nějakou dobu jsem měla rozepsanou a dopsanou další část Tanečku. Předpokládám, že to bylo tím, jak jsem pořád něco přidávala, dopisovala a ani si to neuvědomovala...
Nevadí. Tady máte očekávané pokračování...

Yuki-chan


Frustrovaně na něj zírala. Chtěla být sama, aby si mohla urovnat myšlenky a naplánovat, jak bude postupovat dál. Jenže se sem přiřítil on a zase musel všechno přerušit.
"Sedni si někam aspoň. Sotva stojíš na nohou. Divím se, že si sem vůbec došel," procedila skrz rty.
"Jsem schopný stát!" prohlásil a lehce se zakymácel.
"To vidím."
"Hele!" okřikl jí Štěpán a namířil na ni ukazováček.
"Kafe? Vodu?"
"Panák?"
"Sni dál."
"Kafe, prosím," požádal a sedl si do křesla, kde předtím seděla ona. Vrhla poslední toužebný výraz k místu sezení a odešla za bar, připravit jedno silné kafe. Celou dobu přemýšlela, co ho mohlo přivést zrovna sem. Sice jí řekl, že se opil kvůli tomu, že nepřišla, ale nějak se jí to nezdálo. Přece se nikdo neopije, i mírně, proto, že nějaká holka nepřijde. Nebo ano?
"Tady ho máš," položila šálek před něj na stolek a sedla si naproti. Světla zůstala ztlumená a Štěpán se vděčně natáhl pro právě přinesené pití.
"Díky." Odpil a zamračil se na ni. "Je silné."
"Čekal si nějakou břečku? Navíc se musíš dát dohromady. Zítra je škola, a pokud bys nedorazil, byl by to skandál."
"Přeháníš."
"Ty to fakt netušíš… dobře. Je to fuk. Takže, co tu děláš?" změnila raději téma.
"Chci s tebou mluvit."
"To už si říkal. O čem?"
"O Lethe…" řekl. Srdce jí začalo být rychleji. Hlavou se jí proháněly myšlenky jedna přes druhou. Zorničky se jí rozšířily a doufala, že jí neodhalil.
"O-o kom?" vypadlo z ní. Naštěstí si nevšiml jejího zaškobrtnutí.
"O Lethe… tak se mi totiž na plese představila. Byla krásná, vlasy stejné barvy jako ty a navíc se zlatými prameny, oči jasně modré a mluvila se mnou stylem, na který si nikdo netroufne. Trochu jako ty, ale řekl bych, že byla ještě ostřejší," utichl a nepřítomně se usmál.
Tak ostřejší než já… Taky jsem ze sebe byla překvapená, ale konečně jsem ti mohla říct, co si myslím.
"A co s tím mám co dělat já? Ani jsem tam nebyla…" Lež jako věž.
"Neznáš ji? Krásné antické, tmavě modré šaty… vypadala jako bohyně."
"Ty víš něco o antice?" zasmála se.
"Nech toho… myslím to vážně. A ano, vím. Nejsem tak pitomej, jak si myslíš," urazil se.
"Promiň. Takže jestli ji neznám? Jak bych mohla? Třeba ani nebyla z naší školy… A ten popis mi nic neříká."
"Liliano… prosím, já ji musím najít. Ona… ona je to, co…" nenechala ho domluvit.
"Ti zoufale chybí?" doplnila místo něho.
"Jsem moc mimo, abych ti to potvrdil. Takže půjdu spát."
"Co? Tady? Ale…"
"Nejsem ve stavu, kdy bych mohl dojít na kolej. Bezpečně. Takže…"
"Nemůžeš si tady jen tak ustlat!"
"Už jsem to udělal."
"Nesnáším tě!"
"Taky k tobě cítím silnou a nehynoucí lásku. Dobrou noc."
"Pitomče," Odsekla a vstala.
"To kafe mi tu nech… pomáhá," řekl, když se natahovala, že mu ho na protest odnese pryč. Chtěla ještě něco říct, hodit po něm štiplavou poznámku, ale když se na něj podívala, zjistila, že stačil usnout. Kolik toho jen mohl vypít?
"Nepomůžu ti, ani kdyby ses stavěl na hlavu," řekla polohlasem. Pro jistotu znovu zamkla dveře kavárny, vypla světla a sama se uvelebila na jednom z pohodlných gaučů, které tam měli. Sice neplánovala, že tu dnes bude i spát, ale jak je vidno, vesmír je zase proti ní.
Ráno, když se probudila, hlavně díky budíku na mobilu, váhala, jestli toho pitomce má vzbudit, nebo ho nechat spát a pak se bavit nad tím, jak bude panikařit.
Docela se divila, že ho neprobudil její kvílející mobilní budík. Přestože to bylo pronikavé, s ním to ani nehnulo. Došla si uvařit čaj, v mezičase se opláchla, zalila sáček v hrnku a vrátila se zpátky k té Šípkové Růžence v mužském provedení.
Přemýšlela nad způsoby a možnostmi, jak ho probudit. Vychrstnout na něj ledovou vodu bylo sice lákavé, ale nestihla by to usušit před otevřením. Megafon tu neměla, aby mu zakřičela do ucha nebo z relativně blízké blízkosti a dopřála mu tak budíček jako na vojně. Čichací sůl patřila někam do viktoriánské doby. Poslední možností, vlastně tou jedinou, zůstávalo klasické probuzení mrtvoly. Třes, třes, třes a mluvení. Popravdě se do toho nijak nehrnula. Ale možná to bude stát za to.
Klekla si ke křeslu, kde spal a zkusila to nejdříve jemně.
"Štěpáne, vstávej."
Nic. Jako by mluvila na mrtvolu.
"Štěpáne! Koukej zvednout ten svůj zadek z místa pro zákazníky! Volno skončilo, je čas zase žít a hledat tu tvou femme fatalle!" zvýšila hlas. Jenže on zase nereagoval.
"Fajn! Vstávej, ty ignorantský králi vysoký! To, že se ztřískáš, jako dělo neznamená, že mi budeš vyspávat v práci. Tak už zvedni ten svůj milostivý neodolatelný zadek nebo dostaneš studenou sprchu!" říkala a třásla s ním jako o život. A evidentně to zabralo.
"Myslíš si, že mám neodolatelný zadek?" promluvil a usmál se.
"To je to jediné, co si pochytil? Začínám uvažovat o tom, kde v našem školství nastala chyba," pronesla Liliana ironicky.
"Za pusu."
"Co si říkal?"
"Vstanu, když mi dáš pusu."
"Ach tak… Ne. Najdi si tu svoji řeckou bohyni a požádej ji. A teď koukej vypadnout z mého křesla!"
"Tvého křesla? Myslel jsem, že to křeslo patří všem."
"Jestli si myslíš, že si ti tak snadno povede změnit téma, tak bys měl ještě hodně cvičit na jiných nevinných obětech. Vypal! Na baru máš čerstvý kafe."
"Udělala si ho pro mě? To si nemusela…"
"Já vím, taky je moje, ale jestli mi pomůže tě odsud dostat, obětuji ho."
Kupodivu něco z toho zabralo. Těžko říct a uvažovat o tom, co konkrétně, ale Štěpán vstal a zamířil si to k baru, kde do sebe postupně nalil celý šálek kávy.
"Vážně by mě zajímalo, co na něm všichni vidí. A jak tohle individuum může mít něco v hlavě… Evidentně nerozumím světu… což by nebyla žádná novinka," brblala si pod nos Liliana.
"Asi bych ti měl poděkovat za noční azyl," ozval se jí Štěpán za zády.
"Vyčištění zubů by ti prospělo. Jsi cítit jako továrna na líh… Mohl bys tak děsit nevinné školačky," posmívala se mu.
"Pořád tak krutá a opatrná?"
"Pořád za mými zády a ne s kartáčkem v puse?"
"Tohle se mi na tobě líbí. Nedáš mi nic zadarmo," usmál se.
"Svět ti bude vděčný za svěží dech…," ušklíbla se na něj nazpátek, když se na něj otočila. Úšklebek jí vrátil a vypařil se nejspíš splnit její požadavek. Ona mezitím umyla šálek od kávy a vrátila se ke své činnosti z předchozího večera. Čtení.
Podařilo se jí tak dokonale zabrat do děje, že vůbec neslyšela Štěpána, který se přikradl zpátky.

"Děkuji za nocleh, pomoc a radu, krasavice. Uvidíme se ve škole," zašeptal jí do ucha a dal jí pusu na tvář. Jí ovanula svěží vůně jeho dechu po čištění zubů. Než se stihla vzpamatovat, byl pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama