Náhodná setkání XX

20. prosince 2015 v 15:27 | Yuki-chan |  Ostatní jednorázovky
Zdravím o zlatou neděli!
Jak se máte?
Už Vám Ježíšek přinesl stromeček? Mě psal, že ho dostanu až 23.12. večer... Takže si musím počkat...

Jinak, proč tu vůbec píšu...
Dvacátá Náhodná setkání jsou dopsána!
Nevím, kde beru nápady, nevím, jestli to někdy dává smysl a nevím, jestli to má hlavu a patu, ale psaní jsem si užila...
A že mi to trvalo... celkem asi pět dní...
Uff...
Přeji příjemné čtení a těším se na komentáře!


Vaše Yuki-chan



Stalo se v den, kdy jsem u zadního východu z jednoho baru čekala na svou kamarádku. Dělaly jsme to tak vždycky. Ona si odzpívala svou část jako "křoví" nějaké kapely či zpěváka, utekla a večer byl už jen náš. Jenže zrovna dneska večer jí to trvalo déle než obvykle. Nešťastně až zuřivě jsem přecházela sem a tam před zadním východem a netrpělivě na ni čekala. Pořád dokola jsem uvažovala, jestli se mám vydat dovnitř při první příležitosti, kdy budu mít dost odvahy, anebo budu přecházet sem a tam dál.
Po několika minutách, nejistého pochodu sem a tam, jsem se konečně otočila odhodlaně ke dveřím s jasnou představou, že se tam dostanu a půjdu najít svou ztracenou kámošku. Už jsem natahovala ruku ke dveřím, když se neočekávaně otevřely a já nestihla zareagovat.
Trefily mě do hlavy, takže jsem musela udělat několik kroků zpátky a nakonec skončila na zadku.
"Au!"
"Panebože! Promiň! Jsi v pořádku?" strachoval se někdo. Bohužel jsem nemohla na dotyčného tazatele pořádně zaostřit, jelikož jsem měla v očích slzy. Odhadovala jsem nicméně, že to on může za moji ránu do hlavy.
"Ne, nejsem. Ale to je dobrý. Možná jsem přišla o své znalosti z posledních pěti let studia, ale nějak to zvládnu. Au… moje hlava…"
"Nemám tě odvést do nemocnice? Jsi bledá…" ozval se ten hlas znovu. Stále jsem nic neviděla, a navíc každý pohyb hlavou mě bolel.
"To je normální. Jako smrtka vypadám pořád."
"Radku, musíme jít…" ozval se další hlas, docela naléhavý.
"Měl bych se o ni postarat…," odpověděl ten, u něhož jsem odhadovala, že bude Radek.
"To je dobrý. Jen jdi… moje kámoška tu bude brzy. Doufám," odpověděla jsem a máchla rukou na znamení, ať klidně jde.
"Nejsem si jistý, že tě tu můžu takhle nechat…" vrhla jsem na něj, nebo alespoň jeho směrem, naštvaný výraz, který nepřipouštěl námitek, "… Ale pomůžu ti vstát," dodal. Nechala jsem ho, ať mi pomůže a pak jsem zašátrala rukou po nějaké pevné opoře. Kromě něčí ruky, kterou jsem identifikovala jako jeho, nikde nic nebylo.
"Radku! Musíme jít! Za chvíli tu budou paparazzi!"
"No jo!" houkl někam za sebe. "Zvládneš to?" zeptal se mě polohlasem starostlivě.
"Jo… jen jdi," odpověděla jsem, zády se opřela o zeď a zavřela oči. Neskutečně mi to pomohlo. Bolest hlavy částečně pominula.
"Vážně?"
"Běž už!" vyjela jsem a vzápětí sykla. Už nic neřekl, zaslechla jsem jen spěšné kroky, které se ode mě vzdalovaly. Nechápala jsem, jak jsem mohla být tak klidná. Srazila mě nějaká pěvecká hvězdička, tudíž se ode mě očekává, že budu nepříjemná, jízlivá a dosti neurvalá, ne milá a nápomocná! Asi mě musel těmi dveřmi praštit víc, než jsem si myslela.
"Sáro! Co se stalo?" ozvalo se po pěti minutách vedle mě.
"Anežko? To jsi ty?"
"Jo! Co je ti?"
"Nějaký pitomec mě trefil dveřmi do hlavy, když jsem za tebou chtěla jít. Trochu nevidím, ale to je těmi slzami v očích. A proto je mám zavřený, ulevuje to od mojí bolesti hlavy."
"Kdo to byl?"
"Tuším, že se jmenoval Radek? Pospíchal, aby utekl před paparazzi. Můžeme už jít?" dodala jsem. Chtěla jsem pryč.
"Jo, jasně. Půjdeme. Ale vezmu tě k doktorovi. Čistě pro jistotu. Říkala si Radek?"
"Nesnáším doktory."
***
A o dva týdny později…
"Jsi tam?"
"Jo. Lidí moc není, pobíhají tu mini děti a já… moment…"
BUM.
"Sáro?! Co to bylo za ránu?"
"Švédská bedna. Vyskočila jsem si na ni, pohodlně uvelebila a mám tu dokonalý přehled."
"Přestaň mě takhle děsit!"
"Promiň. Ale hlavu mám v pořádku. To přece víš. Slyšela si doktora. Takže… co mám psát?"
"Zaměř se na atmosféru, reakce lidí a tvého okolí. Sleduj každou maličkost… a prosím. Odpusť si ty tvoje sarkastické poznámky, ano?"
"Ale ty jsou to nejlepší!"
"Sáro!"
"Anežko?" odevzdaně jsem si povzdychla. "Budu slušná, slibuji. A teď, když dovolíš, půjdu si připravit popis atmosféry a svého okolí, než to celé začne. Ozvu se!" rozloučila jsem se s ní a zavěsila dřív, než stačila ještě něco říct.
Znovu jsem se porozhlédla okolo a dala se do psaní. Nechápu, jak se jí povedlo mě přemluvit. Na koncerty nechodím, i když jsou u nás ve městě. Normálně. Jenže tentokrát tu jsem, schovaná ve stínech, na bedně, opřená o zeď a čekám, až ten zpěvák, co ho zbožňují puberťačky, konečně vystoupí. Přemýšlím, čím si je mohl tak získat.
"Zdravím Hrnčířov!" ozve se z mikrofonu a já leknutím nadskočím. Na podiu stojí kluk tak kolem dvaceti až pětadvaceti let, kostičkovaná košile a jeansy. Vlasy mu docela krásně trčí do stran a hlas má melodický, jakmile začne zpívat. Pořádně do obličeje mu nevidím, protože světla jsou moc silná a na tu dálku mám problém ho i zaostřit.
Zatímco holky pod podiem přímo šílí, já ho rezervovaně sleduji ze svého stanoviště a snažím se utvořit si nějaký názor.
Někde u třetí písničky se přistihnu, že si s ním zpívám refrén. Zastavím se a v duchu pokárám. Jenže je to naprosto zbytečné, protože po chvíli v tom pokračuji znovu.
Ke svému překvapení tam vydržím až do konce celého koncertu, v jeho průběhu jsem udělala několik fotek, u prvních dvou jsem zapomněla vypnout blesk a jinak jsem se dala do psaní článku na blog pro své hladové a věrné čtenáře. Ťukám do mobilu svou plejádu na dnešní zážitek, pohupuji nohama, jak mi to bedna dovolí bez toho, abych do ní vyloženě bouchala a přitáhla na sebe pozornost, a se stále se opakujícím refrénem, který si broukám, píšu.
"Ahoj!" pozdraví mě někdo.
"Ahoj," odpovím automaticky a až po chvíli mi dojde, že je tu všude až moc ticho. Sál je prázdný a já jsem poslední zbylý chudák, co neodešel. Přestanu psát do mobilu a shlédnu na toho, kdo mě pozdravil.
"Ahoj… my se známe?" zeptám se inteligentně. Věnuje mi široký úsměv, kvůli kterému mi něco v břiše udělá přemet, než odpoví.
"Trochu… z minula," odpoví a já pozvednu skepticky obočí. To bych si pamatovala, ne?
"Aha… tak to se omlouvám, protože moje krátkodobá a dlouhodobá paměť má aktuálně výpadek," pronesu s hlasem protknutým lítostí.
"Spíš bych se měl omluvit já tobě, za minule," řekl. Zase ten úsměv.
"Jsem totálně zmatená… Jak si mě vůbec našel?" zeptala jsem se ho podezíravě.
"Z tohohle směru šel blesk nebo jiný druh světla, několikrát jsem si toho všiml a pak už se jen díval sem. Většinou jsem viděl jen slabou záři… tak jsem se sem po koncertě vydal."
"Moment… ty… tys byl předtím tam," ukázala jsem na podium, "… panebože…" pleskla jsem se do čela.
"Jo," smál se. "Jmenuju se Radek."
"Sára…" zafungovala má automatika. "Docela zajímavá shoda náhod. Před nějakou dobou, asi dva týdny zpátky, mě jakýsi Radek praštil do hlavy dveřmi, když jsem venku čekala na kamarádku…" dovolila jsem se na konci své věty podívat na něj.
"Žes to nebyl ty…?" ztuhla jsem.
"Ještě jednou se omlouvám."
"Mě tam nahoře vážně někdo nemá rád."
"Co si říkala?"
"Že nesnáším svůj mozek… někdy reaguje až moc rychle a naopak… Takže, ty… ty jsi ten zpěvák, co mě přizabil, mladý holky mu dobrovolně padají k nohám a já pořád nevím, co na tobě vidí… Skvělý! Takže, co na tobě vidí? Nebo, počkej, počkej, počkej… Proč tě považují za tak úžasnýho?"
Zase ten úsměv. Co měl ksakru znamenat?
"Co?" nedalo mi to.
"Vůbec se nechováš tak, jak jsem zvyklý."
"Ooo… pravda," odložila jsem mobil bezpečně stranou a nadechla se. "Bože můj! On se mnou mluví! Ty se mnou mluvíš! Dáš i podpis? Vyfotíš se se mnou? To budou holky koukat a závidět! Já snad omdlím!"
Někde v půlce jsem slezla z bedny a teď jsem stála před ním a demonstrativně se ovívala rukou. Celé moje představení u něj samozřejmě vyvolalo smích. Což mě urazilo.
"To jsem byla tak špatná?"
"Vůbec ne! Je to osvěžující, potkat někoho, kdo se nesloží, když mě vidí," smál se jako pominutý.
"Tse… ani neoceníš mé herecké umění. Drzost," založila jsem si ruce na hrudi.
"Tvé umění je skvělé, ale zlá bloggerka k tobě sedí líp."
"Jak…?"
"Tušení a tak," mrkl na mě. Bylo na čase, abych se stáhla.
"Aha. No, dám se na ústup. Hezký zbytek večera. Ráda jsem tě poznala, i když vůbec nevím, jestli potěšení bylo i na tvé straně. Ale to je fuk. V článku se pokusím být hodná. A omlouvám se, že jsem byla doteď zlá," popadla jsem kabát a oblékla si ho a hmátla i po mobilu, "Anežka mi sice už několikrát říkala, že když mlčím, je to lepší a jsem snesitelnější. Ale ještě se to učím," mluvila jsem dál a couvala s kabátem na sobě a mobilem v ruce. Ještě jsem se na něj otočila ode dveří do sálu, "Jo, dobrý koncert! Byl můj první! Měj se!"
"Počkej!" zavolal a já se otočila zpátky. S úsměvem se vydal ke mně.
"Chceš mi dát podpis? Protože i když by pro něj některé zabíjely, tak já ne. Obejdu se bez něj. Jak si sám řekl, nejsem ten typ, takže nev-…"
"…"
"…"
"…"
"Páni… to bylo…," nemohla jsem ze sebe dostat kloudné slovo. "Děláš to často?"
"Co?"
"Tohle… to…,"
"Oh! Ne! Já jen… nějak jsem se nechal unést…"
"…kouzlem okamžiku. Jasně. Tak já bych-" máchla jsem kamsi za sebe, ale nohy stály na místě dál.
"I když… co když to tak úplně nebylo?"
"Nebylo?"
"Co kdybych… to udělal znovu? Pořád by se to bralo jako kouzlo okamžiku?" konec téměř zašeptal.
"To já nevím…"
***
"Sáro? Sáro!"
"Pšt!" upozornil ji kdosi schovaný za sloupem kulturního domu, kde se odehrával koncert.
"Co? Proč mě pštíš?!" zamračila se na dotyčného a vydala se k němu.
"Ticho!" okřikl ji. Došla až k němu a vykoukla zpoza sloupu stejným směrem jako on. A málem vyjekla nahlas, nebýt toho, že jí rukou zakryl pusu.
"Vážně, buď ticho… Můžu tě pustit?" Přikývla. "Vážně?" Zamračila se na něj a znovu přikývla. "Tak dobře."
"Díky… Málem si mě udusil!" sykla.
"To je mi jedno! Mě zajímá, kdo je ta holka!"
"To je Sára. Moje kamarádka. Proč se ptáš? Moment… ale tebe já přece znám. Nejsi náhodou kámoš a manažer Radka Zpěváčka? A tamto je on s mojí… Panebože!"
"PŠT!" zacpal jí znovu pusu a s obavami se podíval po dvojici, kterou doposud tajně sledoval. Ale ta si nebyla vědoma naprosto ničeho.
"Humfp houho he eueš?"
"Co?"
"Jak dlouho je sleduješ?"
"Už nějakou dobu. Ještě nikdy jsem ho neviděl takového… On…je prostě… neumím to pojmenovat ani vysvětlit. Co to s ním provedla?"
"Spíš bych já ráda věděla, co udělal on jí! Nesnáší celebrity! Nikdy si na jejich adresu neodpustí nějakou kousavou poznámku! Její články jsou tím proslulý!" poznamenala tiše Anežka a dál sledovala s Lukášem dvojici.
"Moment… ona má nějakou stránku?" zarazil se a podíval po své společnici.
"Jo. Blog, řekla bych, že i úspěšnej. Proč?"
"Nejmenuje se náhodou 'Na konci světa'?"
"Jmenuje. Proč?"
"Panebože. To je průšvih… Už vidím ty články. Pěvecký idol chodí s ironickou spisovatelkou. Fanklub se rozpadne, tržby klesnou a já přijdu o práci!"
"Přeháníš. Čtete její blog?" smála se Anežka. "Sára není tak hrozná. Jen ji nesmíš naštvat nebo vyprovokovat. A když chce, umí se chovat jako dáma," podotkla na obranu kamarádky.
"A to ti mám věřit?"
"Dávám jí lekce. A navíc… proč by ti dva nemohli být spolu? Vždyť jim to sluší… řekla bych, že povahově se k sobě náramně hodí!"
"Ty jí dáváš lekce. To má být vtip?! A hodí se k sobě?! Jsi beznadějná romantička, co?" ušklíbl se Lukáš.
"A ty pesimistický skeptik! Co proti ní máš? Je normální!"
"No právě! Neumí chodit v showbusinessu… tohle rovnou spěje ke konci."
"To neznáš Sáru. Umí překvapit."
"A ty seš jako odborník, jo?"
"Na rozdíl od tebe mám oči!"
"Chceš říct, že nevidím?"
"Ano! Zcela jasně přehlížíš očividné!"
"A to je?"
"Má ho ráda! Takhle se netvářila už… strašně dlouhou dobu. Je vůbec zázrak, že se mu podařilo dostat za hradby, které kolem sebe postavila. Je to neuvěřitelné. Nevíš, jak dlouho se už schází?"
"Ode dneška…"
"Děláš si srandu!"
"Ne. Jsem s ním téměř 24hodin denně. Věděl bych to."
"Čtete její články, co?" hihňala se Anežka.
"To jsem neřekl!"
"Když myslíš… Nepůjdeme někam ven? Tohle šmírování se mi nelíbí…"
"Ven? Ale co když se něco stane?"
"Nestane se nic. Sáru tady znají, kdyby něco, pomůžou jim. Věř mi," usmála se na Lukáše.
"Proč ti věřím?"
"Protože vypadám důvěryhodně. Tak jdeme?"
Lukáš vrhl poslední pohled na dvojici a kývl na souhlas. S Anežkou po boku nakonec došli do nedaleké kavárny, ze které bylo vidět na vchod do kulturáku. Objednali si nějaké pití a dali do řeči… Skoro jako ti dva tam…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Remy Remy | Web | 22. prosince 2015 v 15:34 | Reagovat

opět děkuji za další parádní povídku. Zkrátila čas ve škole. Nic se tam neděje a učitelé se snaží jak jen  to jde zanedbávat učení, ne že by mě to vadilo, ale někdy je tam vážně nuda.

2 Yuki-chan Yuki-chan | 22. prosince 2015 v 16:37 | Reagovat

[1]: Nemáš zač ;-) Naprosto chápu, jak to tam teď musí vypadat... něco podobného (ne, stejného) dělám já v práci... škola mi skončila minulý týden a teď jsem byla v práci... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama