Náhodná setkání XIX

6. prosince 2015 v 22:28 | Yuki-chan |  Ostatní jednorázovky
Krásný večer moji milí!
Máme tu druhou adventní neděli a s ní i nová Náhodná setkání...
Ve výrobě jsou ještě jedna, ale ta počkají do dalšího víkendu Mrkající
Užijte si čtení a komentujte...

Yuki-chan


Celý dnešní den byl zvláštní už od rána.
Poprvé za poslední tři týdny jsem se vyspala bez toho, abych se minimálně třikrát za noc z ničeho nic probudila. Domnívala jsem se, že za to může konečně nalezené a stáhnuté album the Vamps, které jsem si pustila jako ukolébavku.
Dále jsem nečekaně získala body za docházku, když se přednášející zvedla ze svého místa a všechny nás obešla s papírky, kam jsme měli napsat svá jména a po hodině jí je odevzdat. Zvláštní je, že jsem o tom přemýšlela ani ne minutu předtím.
Nakonec jsem velmi klidně, až moc klidně, odešla ze školy, kde naše týmová skupina skončila s bradami u země, když k nám přišel cvičící s výtkami k naší práci od kolegyně, které byly obsahem jen na čtvrt stránky a celkem to bylo asi jen pět bodů. Oproti ostatním, kteří měli dvě až tři A4… nevěděli jsme, co si o tom myslet. Došla jsem volným krokem do práce, část cesty se svezla autobusem a spokojeně si vyšlapala schody do třetího patra.
Cestou po chodbě ke svému dočasnému místu v kanceláři jsem kráčela s rukama na knoflících svého tmavě modrého kabátu a rozepínala je. Jakmile jsem stanula u svého stolu, nechala jsem tašku, která mi doposud sídlila na rameni, posledních dvacet centimetrů spadnout na zem. Nepočítala jsem ovšem s tím že kovové části uší tašky cinknou o nohu mého stolu.
"Ups…" řekla jsem automaticky polohlasem, aniž bych se stačila zadržet a nic neříct. Kolega sedící naproti mně a přece křížem, vlastním jménem Jakub, mě slyšel a uchechtl se. Podívala jsem se na něj, úsměv mu vrátila a pozdravila všechny v mé blízkosti zřetelným "Ahoj."
Shodila jsem kabát z ramen, dala si ho na židli a konečně se usadila. Byl čas pracovat.
***
Pátá hodina večerní odbila a mě zbývala ještě hodina, než budu moct jít domů. Z velkého osazenstva, které mě obklopovalo, jsme tu zůstali už jen já a Jakub. A u toho to vypadalo, že každou chvíli taky odejde. Chvilka samoty mi nevadila. Ovšem na ta klidná rána bez lidí v kanceláři nic nemělo.
Kolem půl šesté se Jakub zvedl ze svého místa, z věšáku vzal svůj černý kabát a zamumlal slova rozloučení. Nejasně si pamatuji, že jsem mu odpovídala, protože jsem se tou dobou musela soustředit na komplikovaný případ několika násobných duplicit od jednoho klienta a ještě se musela držet jistých pravidel. Hrůza pro moje šedé buňky mozkové. Nicméně se mi to podařilo elegantně vyřešit stylem, že by i slavný Poirot na mě byl pyšný. Úlevně jsem si oddechla, opřela se a mírně zaklonila hlavu, abych ulevila bolesti v krční páteři. Neopomněla jsem zavřít oči a nechat vířit myšlenky. Tiše jsem volala po svobodě.
Nevím, jak dlouho mi to vydrželo, ani kolik času uběhlo, když jsem zaslechla rázné kroky, jež se přibližovaly sem do kanceláře. Napadlo mě, jestli to není náhodou uklízečka nebo ostraha, která to tu začíná kontrolovat. S čím jsem ale nepočítala, byl navrátivší se Jakub.
"Ahoj… něco si zapomněl?" zeptala jsem se ho. Neodpověděl mi. Nicméně vypadal zadýchaně, jako by si ty schody až sem vyběhl. Ta věc, co tu nechal, musela být důležitá.
Tušila jsem, že odpovědi se nedočkám, a tak jsem se vrátila k práci; pauzy bylo dost. Jakub mezitím začal pochodovat ke dveřím a zpátky, jako by se nemohl rozhodnout, co udělat. Vůbec mi nedocházelo, co to má znamenat a chtěla jsem to nechat být. Ale samozřejmě, jak už to u mě bývá, já jednoduše nemůžu něco nechat jen tak být a nestrkat do toho nos.
"Co se děje? Přecházíš tu jako lev v kleci a mě to ruší…" zeptala jsem se ho, když jsem se trochu vzdálila od stolu a otočila se na židli čelem k němu.
Zastavil se, nervózně těkal očima po místnosti, než se pohnul a sedl si na kraj mého stolu. Byl tak jen o několik centimetrů vyšší. A seděl kousek za hranicí mého osobního prostoru. Zvláštní, že jsem si toho všimla.
"Promiň… já jen… mám problém a nevím, co mám dělat…"
"Aha… a chceš o tom mluvit?" Rozhodně to byla lepší formulace než 'A řekneš mi k tomu víc info nebo…?'.
"Asi ne. Mluvení to nevyřeší," řekl a ošil se.
"Ach tak… No tak si sundej ten kabát, ať pak venku neklepeš kosu. A klidně tu zase začni přecházet, jsem si jistá, že to nějak vydržím," usmála jsem se na něj. Mimoděk se usmál taky a já se chtěla vrátit k práci. Natáhla jsem ruku ke klávesnici, abych ožila počítač, ale nedoputovala tam.
Skončila v jeho, Jakubově ruce. Nejistě jsem se na něj podívala a skoro se lekla jeho vážného výrazu. Mou ruku stále držel ve své a pomalu se ke mně nahnul.
"Jsi si tím jistý?" Musela jsem se zeptat. Tohle bylo až moc ožehavé.
"Jsem."
Bylo to skoro snové. Propletli jsme si prsty a já pomalu cítila, jak se mu podvoluji. Vytáhl mě na nohy, jen aby si mě mohl druhou rukou k sobě přitisknout a poté ji přesunout na mé líčko. Já tu svou zapletla do jeho vlasů a téměř vydechla spokojeností. Jeho ruka na mé tváři se vydala na průzkum dolů a zastavila se v pase, jen aby ji mohl obmotat kolem mě.
Díky tomu, že seděl na mém stole a já stála, jsme byli ve stejné výšce, čímž jsme do sebe pasovali jako dokonalé puzzle.
Když se odtáhl, očima zkoumal moji tvář. Nevím, co viděl, ale moje myšlenky se točily jen kolem jedné věci. Že jsem nikdy nikomu nepodlehla tak rychle, aniž bych věděla, že k němu něco cítím. Což pro mě bylo překvapením a šokující informací zároveň.
"Promiň mi to," zašeptal.
"Co myslíš?"
"Přepadl jsem tě tu a …," dala jsem mu prst na rty, aby už nic neříkal.
"Nic neříkej…"
"Ne, já chci. Ani nevím, jestli někoho máš, navíc ten věkový rozdíl mezi námi a …"
"Nikoho nemám. A myslíš ty dva roky? To je vážně hodně," skočila jsem mu do toho znovu.
"Jenže já si nemůžu pomoct. Líbíš se mi. Miluju, když si nepřítomně hraješ s volným pramenem vlasů, nebo si je rukou projedeš a ono ti vznikne menší vrabčí hnízdo, které se stejně srovná do účesu, který ti sluší. Toužím vidět víc polovičatých úsměvů, když tě něco pobaví a zbožňuju, jak si koušeš spodní ret. Ani netušíš, kolikrát jsem si přál, abych se mohl zvednout, přejít k tobě a dát ti pusu. Jen aby si s tím přestala. Někdy to bylo až frustrující!"
"Tak proč si to neudělal?"
"Protože jsem nechtěl, aby to věděli a viděli ostatní… Navíc si za to můžeš dneska sama!" prohlásil rozhodně a já se zmohla jen na překvapený výraz.
"Kdybys… kdybys neměla ty černé úzké kalhoty a to šedé tričko, odešel bych a nechal si o tobě zdát… Jen zdát… Tohle ses neměla nikdy dozvědět…" sklonil poraženě hlavu. Jemně jsem mu ji zvedla a věnovala mu polibek.
"Jsem ráda, že si mi to řekl… Navíc, tvoje meditační chvilky taky stojí za to a to nemluvím o variaci košil, kterou mi tu předvádíš. Ještě pořád nevím, která je má oblíbená a -"
Bylo to stejné, jako když mě políbil poprvé a přece opět jiné. Lepší.
"Nemáš obavu, že sem přijde ostraha na kontrolu?"
"Ne. Byl v přízemí, když jsem se vracel. A nemluv už… máme lepší věci na práci."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Remy Remy | Web | 11. prosince 2015 v 22:04 | Reagovat

Jsem tak ráda, že jsem znovu objevila tvůj. Už si mě asi nepamatuješ :DD (illa), ale to je jedno. Jak tak koukám od té chvíle co jsem přestala spát na starý blog si toho hodně přidala. Musím to všechno dočíst. Tak se připrav na komentáře. Tvoje povídky se mi totiž naprosto parádně čtou ve škole při hodině :DD. Nechápu jak můžeš mít pořád takové nápady :DD

2 Yuki-chan Yuki-chan | 12. prosince 2015 v 10:53 | Reagovat

[1]: Ahoj! Jsem ráda, že si se sem vrátila! :D Už jsem si myslela, že mě nikdo nečte :-( Na Tvoje komentáře se těším, konečně někdo vyslyší moje přáni :D  :-D  
Pokud jde o nápady na povídky, taky netuším, kde to pořád beru... :D Vítej zpátky ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama