Jeviště je tvé - Epilog

31. prosince 2013 v 20:04 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Krásný Silvestr!
Poslední dílek Jeviště je tady.
Můj dnešní dárek pro Vás Usmívající se
Uvidíme se příští rok! Pááááá

Yuki-chan





"Winry! Pět minut!" zavolal na mě rejža.
"Jasně!" dala jsem vědět, že jsem jeho hlas postřehla.
"Rizo, už jsou tady? Řekni, že už dorazili!" ptala jsem se své osobní maskérky a kostymérky zároveň. Nemusím podotýkat, že mi tekly nervy.
"Ještě ne… Ale oni to stihnou, nikdy nezmeškají," snažila se mě uklidnit.
Bylo to už víc jak deset let, co jsme s Edem vystudovali uměleckou školu pana Greeda; stejnou dobu, co jsme byli manželé.
Sedm let od doby, co se nám narodil Alex a pět, co se narodila Trisha. A i přesto, že jsem měla dvě děti, o které se v pracovní nepřítomnosti mě i Eda starala Izumi s dalšími našimi přáteli ze školy, měla jsem pořád dost nabídek na různé divadelní role.
Ed, který stejně jako já vystudoval herectví, navíc vystudoval i na režiséra. Tím pádem měl někdy napilno ještě víc než já. Ale byli jsme šťastní všichni. Děti zbožňovaly všechny strýčky a tetičky, náležitě je zlobily a na oplátku je oni rozmazlovali, jak jen mohli.
Adaptaci Romea a Julie jsme absolvovali ještě třikrát, než jsem dostala roli ve Snu noci svatojánské a Edward v Mackbethovi. Pak jsme Shakespearovy hry opustili, protože jsme chtěli hrát i něco jiného.
Přišly hry jako Prodaná nevěsta, Zorro (Ed s mečem v ruce jako ochránce svobody a neohrožený bojovník… představte si to), Škoda lásky a další různorodé hry.
Hraní nás oba naplňovalo, a když Ed režíroval svůj první film - Tohle je válka, byl schopen diskutovat o některých scénách tak vášnivě, že mi někdy ukazoval, jak by si to přál zahrát a naše děti ho vždy se zájmem sledovaly.
Teď jsem měla premiéru své poslední nazkoušené hry s názvem Lásky hra osudná. Příběh vypráví o boji tří mužů o krásnou Isabellu (mě), kterou si hlídá její macecha a snaží se mít ze své dcery největší prospěch.
Stála jsem před oponou v závěsu za panem, který říkal prolog. Ještě jsem se podívala na Rizu, schovanou ve stínech a čekala, že mi kývne na to, že tu Ed s dětmi jsou. Ale ono nic.
Opona se rozhrnula a hra začala.


PROLOG: Mé panstvo, dovolte, já představuji vám
zde tyto pány, než se sami představí
svým představením, třebaže já nejsem sám
jich představeným, ani představený vám.
Tož dovolte: Jsem Prolog
(uklání se)
a tito páni herci jsou. Já povídám,
že oni herci jsou, a na čem stojíme,
že jsou to prkna jen, jak račte nahlédnout,
a žádná živá zem; a tyto stromy zde,
to pouze malba jest, a toto rozkošné
(klepe na tvář Isabelly)
též není ruměnec: toť pouhé líčidlo,
a to zde pudr jest. - Já tedy pravím vám,
ti páni herci jsou a nechtějí vás klamat,
že jsou snad nevímco, tož něco lepšího…
*******


To už jsem přestala trochu vnímat a vzdálila se do zákulisí. Na řadu jsem měla přijít až v šestém výstupu.
Stála jsem opřená o zeď a sledovala hru. Zároveň jsem si říkala, kde se Ed mohl s dětmi zdržet nebo co je mohlo zdržet.
Byla jsem tak zabraná do svých úvah, že jsem nepostřehla typické Alexovo chichotání a dupání malé Trishi.
"Baf!" ozvalo se za mnou a něčí malé ručky se dotkly mých nohou. Lekla jsem se a otočila se. Všichni tři stáli za mnou a usmívali se.
"Vy jste to stihli!!!" zaradovala jsem se. Děti se mě držely za ruce a Edward ke mně přistoupil a políbil mě.
"Promiň, menší komplikace s dopravou. Ale stihli jsme to ne?" tvářil se vyděšeně.
"Jenom jste přišli o úvodní slova… já jdu na řadu -," nedopověděla jsem.
"Winry… jdeš na řadu," přikradla se k nám Riza.
"Teď…," dopověděla jsem.
"Ahoj, Ede," pozdravila ještě mého manžela. Někdo jí zatahal za sako a ona se podívala dolů. Byly to naše děti.
"Alexi, Trisho, jak se máte?" klekla si k nim. "Měla bys jít," prohodila ještě ke mně, když viděla, že je sleduju.
"Jasně," řekla jsem, políbila naposledy Eda a šla odehrát svůj part.


Výstup 6
Isabella, Gilles.


ISABELLA: Ach, pane Gillese, já -
GILLES: Vy, Isabello, vy?
Já, Isabello, též. Já s prosbou hledám vás,
a prosím, pohleďte, zda nevložil jsem snad
- já snil jsem patrně a tak se stalo to -
své srdce bolestné zde ve váš ridikul,
jejž máte na rukou.
ISABELLA: Ne, pane, není tam.
GILLES: Vy díte, není tam? Jen prosím
pohleďte, snad našla byste je.
ISABELLA: Ne, pane, opravdu, zde je můj
pudr jen a zde má voňavka,
a to zde kapesník.
GILLES: To je váš kapesník?
Je měkký, skutečně. Jen chvilku dovolte,
já vložím v něj svou tvář. Jak voní!
Co to je?
ISABELLA: Ach pane, kapesník.
GILLES: To není kapesník,
ne, Isabello, ne; toť velká zahrada,
já vidím akáty a květy vonící,
a luna svítí tam; a jsou tam cestičky
tak divně vinuté, že chodce rozesní,
a po nich Gilles jde sám a nese
kapesník, a luna svítí tam.
ISABELLA: Ach, pane Gillese, ne,
mně vraťte kapesník.


A tak to šlo dál. Je to zvláštní hra. Mluvíme tam o sobě ve třetí osobě, a celá ta hra je taková neupřímná a strašná. Ale dá se to zvládnout.
Trochu.
Ed s dětmi už seděli v první řadě a dívali se na mě. Alex měl zaťaté pěstičky a usmíval se na mě. Trisha mě sledovala se zatajeným dechem a nevnímala Edovy snahy svléct jí bundu.
A tak to mělo být. Přinejlepším si přeji, aby to tak zůstalo navždy.


Kvetou růže, kdo ti za to může
žádnej už ti dneska nepomůže.
Kvetou, zvadnou, lístečky z nich spadnou,
jako slzy moje na tu trávu chladnou…
Mé srdce však šťastné je,
že tě vedle sebe má

a opustit tě nikdy nehodlá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mizuki Mizuki | 31. prosince 2013 v 21:22 | Reagovat

Bravo! Fakt nejkrásnější povídka a sama o sobě poučná :)) Doufám, že budeš psát i jiné na tento pár, :)) děkuju, taky přeju krásný Silvestr a Šťastný Nový Rok! :)

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 1. ledna 2014 v 0:34 | Reagovat

:-D Děkuji. Moc děkuju za přání a tobě taky šťastný nový rok! :-)

3 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 1. ledna 2014 v 0:34 | Reagovat

[2]: Červenám se, Mizuki 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama