Jeviště je tvé 25 2/2

28. prosince 2013 v 0:37 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Hej, hola! Pacholátka!
To, na co jste se těšili je tady!
Závěrečný díl Jeviště se mi zrodil po rukama, a tak ho teď, v tento moment předávám i Vám.
Nesmutněte, lidé dobří, přijde zase něco jiného a lepšího (možná).
Uvidím, jestli k tomu ještě přidám Epilog... i když je tu možnost, že to nechám tak, jak jsem skončila....
Ještě uvidím.
Užijte si tuto část a neopusťte nás...

Yuki-chan




25. Finále začíná (pokračuje) 2/2


Z Edwardova pohledu


Existují situace, kdy si ani nevšimnete detailů, které se kolem vás objeví. Prostě je přejdete jako věc, která je stálá a tudíž není nutno ji považovat za důležitou či hodnou něčího postřehu. To je jedna skupina lidí, jež se mezi námi nachází.
Pak jsou tu ti, kteří si všímají naprosto každého detailu. Nic jim neunikne - změna postavení, chování, melodie hlasu, styl chůze, zvyky a tak dále. Jejich schopnost nadměrného vnímání je zesílena poutem k osobě, se kterou by chtěli strávit zbytek života, aniž by o tom třeba uvažovali…
Proto jsem překvapeně ztuhnul na místě pod balkonem a obdivně se díval nahoru, kde stála ta, která tam být měla.
Dlouhé, zlaté vlasy volně rozpuštěné, stékající přes ramena až k pasu. Modré, pomněnkové studánky, které zářily jako dvě hvězdy. Opět jsem se stal tím zamilovaným romantickým tragédem, kterým mě nazvali Breda s Havocem.


Romeo: Mluví! Ó, mluv, anděle skvoucí!
Neboť jsi tam nade mnou té noci vůkol slavná,
jak nebes okřídlenec užaslým,
zvráceným nazad očím smrtelníků, již naznak padnouce,
ho vyhlížejí, když nad oblaky líně plynoucími
se plaví na modrostech mořem vzduchu.
Julie: Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
aneb, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová.
Romeo: Mám ještě poslouchat? Či odpovím?
Julie: Tvé jméno jenom je můj nepřítel
Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.
Co je to Montek?


Na to bych odpověď měl, ale nehodilo se jí vyslovovat právě teď. Všiml jsem si, jak obecenstvo ztichlo a naslouchalo.Winry je uchvátila a já si přál, aby to nebyl jen sen. Mluvila, moje Winry mluvila a stála tady, na jevišti, kam patří…


Julie: Ruka ne, ni noha,
ni paže, ani tvář, ni jiná část
patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno?
Copak je po jméně? Co růží zvou,
i zváno jinak vonělo by stejně.
A tak i Romeo, nebýt Romeo zván,
by nebyl o nic méně drahocenný,
než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno!
A za ně, které není částí tebe,
si vezmi mne.
Romeo: Beru tě za slovo.
Nazvi mě svým a budu znovu pokřtěn.
Už nikdy nechci být víc Romeo.

Z Winryina pohledu


Po té, co se dohrála scéna na plese, kde se naši milenci prvně setkali, zavřela jsem se do šatny. Nemohla jsem snést pohled na to, jak Riza stojí na místě, kde jsem měla být já.
Abych se trochu uklidnila, začala jsem přecházet po místnosti a odříkávat text, který patřil k balkonu, jež se právě chystal.


Julie: Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
aneb, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová.


Netušila jsem, že to říkám já, svým hlasem, který se odmítal objevit, když byl třeba.
"Winry? Vrátil se ti hlas!" promluvila na mě Riza ode dveří. Podívala jsem se na ni a zavrtěla hlavou.
"Vždyť jsem tě právě slyšela!" nedala si to vymluvit. "Řekni něco z nadcházející scény."
Netušila jsem, kam tímhle míří, když jsem zjevně stále nemohla mluvit, ale proč jí to kazit. Nadechla jsem se a zopakovala to, co jsem považovala za hlas ve své mysli.
"Ty mluvíš! Mluvíš! Je to dobrý!" začala skákat do vzduchu radostí.
"Honem se převleč do těchto šatů! Romeo čeká…" mrkla na mě.
Pořád jsem měla pochybnosti o tom, zda skutečně mluvím nebo mi to Rize jen namlouvá. Ale proč by to dělala? K ničemu by jí to nebylo. Kromě toho, že by mě naprosto znemožnila před celou Centrálou a školou, což by mě odsoudilo k přestěhování se do jiného města. Mám ráda pozitivní vyhlídky.
A pak jsem najednou stála ve stínu na balkonu a poslouchala Eda, jak se Julii vyznává z lásky a dívá se přitom někam před sebe, místo aby sledoval balkon.
Když jsem pak promluvila, na chvíli ztuhnul, prudce zvedl hlavu a v očích mu zajiskřilo. Jeho pasáže se proměnily v nádhernou poezii, které je schopen jedině ten, jenž opravdu miluje. Z každého slova, které mu splynulo ze rtů, jsem cítila jeho radost nad tím, že tu jsem, sílu lásky Romea a Julie a i té naší.


Julie: Kde ses tu vzal? A proč jsi přišel? Mluv!
Zahradní zeď je vysoká a strmá,
a toto místo smrt, když uvážíš, kdo jsi,
kdyby tě zastih někdo z našich.
Romeo: Na křídlech lásky přeletěl jsem zeď.
Let lásky nezastaví ani hradby.
Co láska může, to i udělá,
a tvoji příbuzní mi nezabrání.
Julie: Kdyby tě uviděli, zavraždí tě!
Romeo: V tvých očích, ach, je více nebezpečí
než ve dvaceti mečích. Jenom ty
hleď laskavě, a zášť mi neublíží.
Julie: Leč za nic nesmějí tě tady spatřit.


Ale pod mým oknem budeš vždy vítán. Jen nelez na ten strom, vážně by se ti mohlo něco stát.


Z Edwardova pohledu


Stále jsem se opájel její náhlou přítomností. Maity, kterého jsem viděl za oponou, zářil radostí a usmíval se. Neřekl bych, že by si někdo z obecenstva všiml, že je na jevišti pravá Julie, jiná Julie.
Nad větami Julie - "Kde ses tu vzal? A proč jsi přišel? Mluv!"
Měl jsem sto chutí odpovědět: "Dneska je moje přítomnost vyžadována, jelikož nemůžu nechat všechny trpět při Royově mluvě. Jsem tu kvůli té nejkrásnější holce, jakou jsem mohl kdy potkat."
Ale držel jsem se svého textu. Moje skutečné pocity viděla v mých očích. Pokračovali jsme dál, jako by se nic nestalo.


Julie: Tři slůvka jen. Pak vskutku dobrou noc!
Jestli tvá láska úmysl má čestný
a míří k sňatku, vzkaž mi po osobě,
kterou hned zítra, Romeo, k tobě pošlu,
kde, jak a kdy se obřad bude konat
A vše, co mám, ti k nohám položím
a světa kraj, můj pane, půjdu s tebou.
Chůva za scénou: Slečno!
Julie: Už jdu. - Však nedobře-li se mnou smýšlíš,
snažně tě prosím -
Chůva: Slečno!
Julie: Vždyť už jdu, už jdu! -
nech dvoření a zármutku mě zůstav.
Zítra mi vzkaž!
Romeo: Ať Bůh mou duši nezná -
Julie: Dobrou noc nastokrát.
…Odejde…
Romeo: Stokrát tak zlá teď,
kdyžs mi ty, mé světlo, odešla.
Jak školák ze školy jde milý k milé,
jak do školy však od ní zasmušile.
…Romeo se zvolna vzdaluje.
Vrátí se Julie…
Julie: Pst! Romeo! - Kéž jak sokolník bych
směla křiknout a sokolíka svolat zpět!
*******
V kolik hodin mám zítra poslat k tobě?
Romeo: V devět, drahá.


Žádný v devět zítra ráno. Unesu si tě pryč hned po skončení představení. Tak dlouho jsem bez tebe byl, že to bylo neskutečné utrpení. Dnešní den mi nahrává do karet a říká mi, ať uskutečním to, co se mi hlavou honí už několik dní.
Utekl jsem ze zahrady a hnal se k bratru Vavřinci, abych domluvil s ním náš sňatek. V této části se Romeo chová trochu jako totální pitomec a dítě, které konečně dostalo to, po čem tak dlouho a usilovně toužilo. Pak se ke mně přidala má milovaná a byli jsme spolu oddáni. Na scéně nás vystřídali Breda, Envy a Havoc jako Merkucio, Tybalt a Benvolio. Byli jsme v polovině hry.
Měl jsem ještě dost času, než tam budu muset. Svůj volný čas jsem proto využil k tomu, abych vyhledal Winry. Stála s Rizou u dveří do holčičí šatny a o něčem se bavily. Když jsem se přiblížil, utichly a podívaly se na mě
"Rizo, nechala bys nás chvilku o samotě?" řekl jsem, aniž bych se na ni podíval.
"Jistě. Přijdu ti říct, až budeš muset na jeviště," a s tím odešla a nechala nás spolu. Krátký okamžik jsme nic neříkali a jen se na sebe dívali. Pak jsem zvedl pravou ruku a pohladil ji jemně po tváři. Svou rukou se dotkla té mé a přidržela si ji na místě.
"Miluju tě," promluvil jsem, dívající se na ni. Usmála se a přivřela oči.
"Já tebe taky."
"Jsem tak rád, že si tam se mnou. Díky tobě je celá hra úplně jiná a lepší. Neumím to dost dobře popsat."
"Všimla jsem si. Ale už bys měl jít. Čeká tě souboj, já, útěk do Mantovy a naše poslední setkání v hrobce Kapuletů."
Riza už stála za námi a mě bylo jasné, že už mi moc času nezbývá. Políbil jsem Winry, ještě jednou zopakoval, jak moc ji mám rád a pak se zase vrátil na jeviště. Akorát na čas.

Tybalt: Bůh s vámi, pane! Tady jde můj člověk.
Merkucio: Ať visím, je-li však váš služebník.
Či jděte napřed; on vám půjde v patách.
V tom smyslu vašnost smí ho nazvat svým.
Tybalt: Má láska k tobě, Romeo, mi vnuká jen jeden
titul pro tebe: jsi lump!
Romeo: Mám důvod, Tybalte, tě milovat, a ten mě
omlouvá, že neoplácím tvůj pozdrav stejnou mincí.
Nejsem lump. Buď tedy zdráv! Je vidět,
že mě neznáš.
Tybalt: Tím neodčiníš urážky, ty kluku,
kterých ses dopustil. Vrať se a tas!
Romeo: Já, bůh to suď, tě nikdy neurazil.
Lnu k tobě víc, než můžeš pochopit,
dokud se nedovíš můj důvod pro to.
Tak, milý Kapulete, jehož jména si vážím
jako svého, jen se utiš!
…Merkucio tasí…
*******
Romeo: Prosím tě, Merkucio, schovej kord!
Merkucio: Vaše passado, pane.
… šermují…
Romeo: Tas, Benvolio! Sraz jim kordy! Tas!
Pánové, dost už! Že se nestydíte!
Tybalte, Merkucio! Vévoda výslovně
zakázal ty rvačky v městě!
Tybalte, zadrž! Merkucio!
…Tybalt pod vztaženou paží Romeovou bodne
Merkucia a uteče se svými společníky…
Merkucio: Mám ji.
Mor na ty vaše rody! Dostal mě.
Utek a neslíz nic?


Aaaaa… Střih! Zatěžovat vás srdcervoucí ubrečenou scénou chůvy a Julie nebudu. Všichni tušíme, že se oplakávala jak smrt Tybaltovu, za kterou si mohl sám, tak i vyhnanství Romeovo… utíká to rychle.


Z Winryina pohledu


Celá hra dostala najednou rychlý spád. Před chvílí Merkucio proklel Monteky a Kapulety, vévoda Eskalus poslal Romea do vyhnanství do Mantovy a já jakožto Julie oplakávala celou tragédii. Pak následovala noc novomanželů a rychlý útěk do Mantovy s příslibem brzkého setkání.
Izumi, jako matka Kapuletová, přišla za mnou se zprávou, že si za tři dny beru Parise. Odmítla jsem a otec se mě zřekl, matka taky a chůva mě zradila. Ona, jediná má důvěrnice, se ke mně otočila zády.
Mé zlomené duši pomohl až bratr Vavřinec (A.L.Armstrong). Nápoj, který po vypití zajistí dojem smrti, je skvělý nápad. Jenže se recept kamsi ztratil, takže ho v současnosti nemáme. Ne, že by to někomu vadilo. Nakonec se dostáváme k poslední scéně. Hrobka rodu Kapuletů.


Romeo sklánící se nad Julií, která spí:
Má lásko! Ženo! Smrt, třeba vsála
tvého dechu med, nad tvojí
krásou dosud moci nemá.
Ještě tě nedobyla. Dosud nachem ti v tvářích
plá a na rtech prapor krásy a nevztyčen
tam bledý prapor smrti.
Ach, Julie, proč stále jsi tak krásná? -
Mám snad věřit, že netělesná smrt
je záletná, že tě ten kostlivec tu drží v hrobce,
abys mu v temnu tady byla milou?
Mám strach, že je to tak. A proto
navždy zůstanu s tebou v tomto paláci
pochmurné noci. -
Naposled, oči, naposled, paže, obejměte ji!
A vy, mé rty, vy brány dechu,
navždy polibkem upište se nebytí.
Na zdraví, lásko!
…Pije jed…
Lékárníku, dík!
Jed působí. - Umírám v políbení.


Váha Edova těla náhle zmizí, ale já stále ležím a čekám, až se ozve hlas Armstronga, jež mi dává signál k tomu, abych se probudila a zase mohla umřít.


Julie: Ach otče! Těšiteli! Kde je choť?
Vím dobře, kde bych měla být, a vskutku
tam také jsem. Pověz mi, kde je Romeo?
Vavřinec: Pojď! Někdo jde! Pryč z toho
doupěte divného spánku, nákazy a smrti.
Pojď! Pojď pryč! Zde leží Romeo mrtev.
Julie: Já odtud neodejdu. Jdi si sám.
Co to máš v ruce, lásko? Cos to pil?
Tak tedy jedem ses mi zahubil?
Lakomče! Všechno vypils?
Ani krůpěj nenechals mně?
Budu tě líbat na rty. Snad na nich
vázne ještě trochu jedu a dá mi zemřít
na léčivý doušek.
…Políbí ho…
Tvé rty jsou ještě teplé.
První stráž: Veď nás, chlapče. Kudy?
Julie: Hluk? Tedy zkrátka. - Vítej, drahá dýko!
…Chopí se Romeovy dýky…
Zde je tvá pochva!
…Probodne se…
Zde si rezavěj!
…Padne na mrtvolu Romeovu a zemře…


Jak tak ležím na Edovi, cítím a slyším tlukot jeho srdce. Dovolím si malý, neznatelný úsměv a krátkou promluvu.
"Proč ti tak splašeně bije srdce?"
"Protože jsi se mnou."
"Nevěřím ti."
"Dobře, ještě k tomu musím připojit i radost z toho, že to máme za sebou."
Volnou levou rukou, která nebyla vidět, jsem ho pohladila po boku. Taky jsem už byla ráda, že to máme za sebou. Jen doufám, že nebudou reprízy. Nemělo by to už takové kouzlo.
"Winry?" vytrhl mě z myšlenek Ed.
"Hm?"
"Vezmeš si mě?" Zatajila jsem dech a zaplašila nutkání zvolat překvapené "Cože?". Netušila jsem, jestli to myslí vážně nebo to řekl proto, aby nám ten čas utekl.
"Myslíš to vážně?" nedalo mi to.
"Ano."
"Ano."
"Co? Souhlasíš?"
"Ano."
"Miluju tě!"
"Pššššt! Promluvíme si později!" umlčela jsem ho, jelikož zaznívaly poslední slova vévody Eskala:


Už s chmurným mírem vzchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen,
a trestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova.
…Konec…


Zůstali jsme ležet, dokud nespadla opona. Mezitím začali všichni přítomní tleskat. A my vstali ze země, abychom se jim všem uklonili s díky, že nás sledovali a vydrželi naše dvouhodinové hraní.
Standing ovation trvající víc jak deset minut. Rozdaly se květiny, Maity nám pogratuloval zářící štěstím a za ním v závěsu jakýsi pán.
Došel až ke mně a Edovi a pak se představil.
"Jsem pan Greed, ředitel umělecké školy. Rád bych vám oběma nabídl plné stipendium na naší škole. Byla by pro nás čest, mít tak skvělé a talentované osoby, jako jste vy."
"Myslíte to vážně?" ujišťoval se Ed.
"Samozřejmě," odpověděl Greed.
"Souhlasíme!" řekli jsme jednohlasně.
"Výborně! Nechám u vašeho ředitele všechny důležité dokumenty. Rád jsem vás oba poznal. Nashledanou!"
"Nashledanou!"
Přátelé okolo nás překvapeně sledovali. Byli stejně u vytržení jako my dva.
"Dostali jsme stipendium!" došlo to oficiálně Edovi.
"Jo," usmála jsem se.
"Myslela si to vážně?" změnil téma.
"Co myslíš?" ztrácela jsem se trochu.
"Tu otázku, kterou jsem ti položil."
"Jakou otázku?" věděla jsem, co myslí, ale chtěla jsem ho potrápit. Přece mu nemůžu dát všechno zadarmo. Počítala jsem s tím, že se bude nervózně ošívat a chodit kolem horké kaše. No, zmýlila jsem se v tom druhém bodě. Klekl si přede mnou na koleno, podíval se na mě a řekl:
"Winry Rockbellová, staneš se mou ženou?" Několik lidí kolem zalapalo po dechu. Nevěnovala jsem jim pozornost. Edward vytáhl z kapsy malou modrou sametovou krabičku a otevřel ji. Uvnitř se skrýval drobný prstýnek s perlou uprostřed.
"Edwarde Elricu…," začala jsem a on se celý napnul jako struna, "… ráda si tě vezmu," usmála jsem se.
"Miluju tě! Miluju, miluju, miluju!" Objal mě můj nastávající a zatočil se se mnou dokola.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mizuki Mizuki | 28. prosince 2013 v 12:06 | Reagovat

Jééé, tak to bylo boží. Určitě ještě epilog. To byla fakt krásná povídka. Jedna z nejhezčích, jaké jsem kdy četla. Napíšeš i nějakou jinou na ED/WINRY???? To by bylo super! hodně ráda od tebe čtu, hlavně na pár ED/WINRY a další povídka by byla fajn. Ale jak chceš, byl to návrh. Děkuju za všechno.

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 28. prosince 2013 v 12:29 | Reagovat

[1]: Hm... s epilogem ještě uvidím, ale myslím, že mi to nedá a nějaký ještě přidám... Co se týče další povídky na Ed/Winry... jednu rozepsanou mám, ale ještě není připravená ke zveřejnění. :-)
Jsem ráda, že se ti to líbilo ;-) A nemáš zač děkovat, Mizuki. Jsem ráda, že to někdo čte (vždycky čekám, co mi na to řekneš :-D ). To já bych měla děkovat tobě :-P

3 Mizuki Mizuki | 28. prosince 2013 v 12:37 | Reagovat

Hahaha, já jsem na tom úplně stejně :) Ale když píšeš ty, je to od srdíčka, má to hlavu a patu a to se mi strašně líbí. Ty víš, o čem píšeš! A to je fakt úžasný. Takhle bych chtěla taky psát. Možná se během let ještě zlepším, (jsem asi mladší než ty), ale nebudu tak dobrá jako ty. Jsem tvoje fanynka! :D :-D :-P

4 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 28. prosince 2013 v 16:30 | Reagovat

Začala jsem v šestnácti (rok 2008) :D  a je fakt, že se psaní časem zlepšilo :-D Ale někdo je talentovaný už od narození :-)

5 Mizuki Mizuki | 28. prosince 2013 v 16:49 | Reagovat

Aha. Tobě je 21. To píšeš už dlouho Já ne, já píšu možná jen rok. Ale fakt ti to jde. :D

6 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 28. prosince 2013 v 17:36 | Reagovat

Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama