Jeviště je tvé 24 1/2

26. prosince 2013 v 1:43 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Ahoj!
Bylo těžké tohle dopsat, když jsem dneska obrečela regeneraci 11. (12.) Doktora jako želva. Ale povedlo se.
Jsem na sebe docela pyšná, tak to snad i pro Vás bude přínosné.
A pozor! Blížíme se k závěru! Poslední 1-2 kapitolky a je konec...

Yuki-chan

PS: Veselé Vánoce a užijte si tento dílek Mrkající





24. Finále začíná 1/2


Z Edwardova pohledu


"Cože?" vyšlo ze mě na celé divadlo. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem zaslechl. Všechny pohledy se upíraly na mě, ale prozatím jsem je nevnímal, sledoval jsem Winry a němě k ní promlouval, že to je hodně špatný vtip.
Jenže on nebyl. Říkal mi to jak Winryin smutný pohled, tak i ten Rizin. To ale nemohla být pravda. Já to neberu!
"Ede… stává se jí to. Většinou v létě nebo na podzim. V jarním období je to nezvyk," snažil jsem se vnímat Rizu, která se mi to snažila vysvětlit, ale jako by mluvila do zdi.
"Co bude dál?" slyšel jsem se říkat. Stále v šoku. Dlouho bylo ticho, nikdo se neodvažoval nic říct. Očekával jsem, kdy ke mně dolehne Royovo tleskání nad tím, jak se to postupně celé bortí. Ale to taky nepřicházelo.
"Riza Winry zastoupí a nazkouší její pasáže. Jak říkala, nevíme, kdy bude Winry zase schopná mluvit, takže není jiná možnost,"promluvil Maity.
"Fajn…" Proč jsem to bral tak snadno? Jsem normální? Mělo by mi to vadit. Měl bych se vztekat a snažit se celé představení jakkoli zničit či zdiskreditovat. A co dělám? Stojím, civím a je mi to více méně jedno! Ale to by nemělo!


Z Winryina pohledu


Fajn. Nemluvila jsem. Netušila jsem, jak dlouho to bude tentokrát trvat a přivádělo mě to k šílenství. Ale co mě dopalovalo ještě víc, bylo Edovo chování. Bral to až příliš snadno. Jednoduše zmizel na jeviště, následován Rizou a začali zkoušet.
Riza chybovala. Neřekla ani jednu větu správně a bez přeřeků. Maity se snažil nešílet, ovládal se, co mohl a nebyl jediný.
Když jsem tak pozorovala ostatní, všimla jsem si, že přemáhají smích, jiní se radši nenápadně zdejchli, a ti, co zůstali, byli zoufalí.
A konečně jsem si všimla i toho, jak na tu změnu reaguje Ed.
Navenek se usmíval a působil lhostejně. Pravdou ale bylo, že pokud jste si všimli scénáře v jeho ruce, který si nosil pořád sebou, i když to už všechno uměl, zatínal do něj nehty, co mu síly stačily. Až mu klouby na rukou bělaly.
Takže mu to tak úplně jedno nebylo. Tím pádem se rozčilovat bude později a o samotě. Momentálně je jen vyrovnaný a snaží se udržet týmovou spolupráci.
Jen mě překvapovalo, že i přesto, že Riza byla přítomna na každé zkoušce, nepamatovala si nic, nedala nic dohromady.
Co tu dělala? Seděla, dívala se, nevnímala a laškovala s Mustangem? Ona? Svědomitá osobnost jakou svět neviděl? To ne… Na takový chování jsem expert já… nemůžu za to, že na mě Edward tak působí.
Ale lepšila se. Do premiéry nám zbývaly poslední tři dny. Pouhé tři dny na to, abychom dodělali kulisy, kostýmy a Riza se pořádně naučila text.
A pak přišel ten den. Den naší premiéry a já pořád nemluvila. Smutně jsem se dívala na ostatní, jak se oblékají do svých kostýmů, opakují si ještě své repliky a Maity kontroluje docházku. Pomáhala jsem v šatně holkám s oblíkáním a snažila se jim dodat odvahy.
Během posledních tří dnů jsem si stačila všimnout jedné změny a nebyla jsem jediná, kdo ji postřehl.
Když jsem ještě mluvila, tak v pasážích, kde jsme s Edem spolu mluvili, exceloval. Byly to jeho nejpodařenější scény z celé hry. Teď se to obrátilo. Pasáže, kde mluví s kýmkoli jiným než s Julií, jsou výborné a ty s Rizou poněkud upadají. A jak už jsem řekla, všiml si toho ještě někdo - Maity. Snažil se Eda přesvědčit, aby si pořád myslel, že jsem to já. Ale on to nebral…
Ling už si odříkal své a začala první scéna. A po malé šarvátce nastoupili Montekovi.


Montek: Kdo znovu rozdmýchal ten starý svár?
Mluv, synovče! Byls při tom, když to začlo?
Benvolio: Když já jsem přišel, Kapuletovi
a vaši sluhové už byli v sobě.
Já tasil, abych zjednal mír. Leč v tom přiběhl
Tybalt s nahým mečem v ruce,
ten starý rváč, a vyzývaje mě,
jím mával nad hlavou a švihal vzduch,
jež výsměšně mu hvízdal kolem uší.
Co my jsme se tak spolu bodali,
jich přišlo víc a všechno se to bilo,
až slovo vévody je rozloučilo.
Monteková: Neviděls Romea? Jsem šťastná jen,
že do té rvačky nebyl zapleten.
Benvolio: Hodinku dřív, než z okna východu,
se planouc vyklonilo zlaté slunce,
jakýsi stesk mě vyhnal do polí.
Tam, poblíž háje smutných sykomor,
západně od města, tak časně z rána
už z dálky obcházet jsem viděl Romea.
Já k němu zamířil. Však on mě spatřil
a pokradmu se ztratil mezi kmeny.
Montek: V těch místech často už byl spatřen zrána,
jak rosu rozmnožuje rosou slz a chmurné
mraky chmurnějšími vzdechy.
Benvolio: A znáte, strýče, tuto příčinu?
Montek: Ne, neznám ji. A nejsem s to ji zvědět.
Benvolio: A vyzvídal jste na něm, tak či onak?
Montek: I sám i skrze mnoho našich přátel.
************


Dál už jsem neposlouchala. Raději jsem se schovala v zákulisí a snažila se sama sebe nelitovat.
Jako další pak přišla na řadu rozmluva chůvy, Julie a její matky. To jsem se zase schovala za oponu a sledovala to. Byla jsem zvědavá, jak to Riza zvládne.


Kapuletová: Kdepak je dcera, chůvo? Zavolej ji!
Chůva: Vždyť při mém věnci, když mi bylo dvanáct -
už jsem ji volala. - Beruško! Ptáčku! -
Kde zas ta žába vězí? - Julinko!
Julie: Copak? Kdo volá?
Chůva: Milostpaní.
Julie: Co poroučíte, prosím?
Kapuletová: Tohle jsem ti chtěla -
Běž, chůvo, nechej nás chvilku o samotě
si promluvit. - Hej, chůvo, počkej, vrať se!
Buď raděj tady, poslechni si nás.
Jak sama víš, má dcera už má léta.
Chůva: Hned vám to povím, kolik je jí, na chlup.
Kapuletová: Bude jí čtrnáct.
*********

Nebylo to nejhorší, ale nebyla jsem to já. V Rizině podání to znělo tak zvláštně.


Z Edwardova pohledu


Dobře. Je to tady. Moje snaha nacpat si do hlavy text se mi snad podaří pořádně zúročit. Teď už jen čekám v tom oblečení, které mě kouše, a čekám na okamžiky, kdy si vyjdu na jeviště, odříkám svá slova a zase zmizím do zákulisí.
Winry nás sleduje zpoza opony, pomáhá holkám v šatnách… V očích jí vidím smutek z toho, že nemůže být na jevišti místo Rizy. A já to zjišťuju v zápětí také. I když má Riza paruku, aby měla dlouhé vlasy, není to ono.
Nemá to obvyklou šťávu, energii a vášeň, kterou do toho pokaždé vnáší. Ani mě nebaví hrát na jevišti, když vím, že ona tam není a není šance, že by se najednou objevila.
Odříkám svá první slova při rozhovoru s Benvoliem, zdali jsem zamilován či rozmilován a nakonec nemilován tou, kterou miluji. Momentálně se mi díky tomu honí hlavou, že kdybych neměl Winry, jsem ztracená existence.
V šatně jsem se oblékl do "plesového" ohozu a čekám, až zas na mě dojde řada. Winry, která doposud stála schovaná za oponou a sledovala svou náhradnici na podiu, mi někam zmizela.
Zachytím jen pár slov z podia a mám chuť s tím praštit.


Kapuletová: Ba právě, vdavky. O vdávání jde.
O tom chci mluvit. Poslyš, milá dcero,
jak je to s tebou? Chtěla by ses vdát?
Julie: Ta čest mě ve snu ještě nenapadla.
Chůva: Čest! Kdybych nebyla tvá kojná já,
řekla bych, s mlékem už si sála moudrost.

Moudrost… tak nicotný slovo.
Ale kupodivu to utíká rychle. Ani se nenaděju a už jsem zase na jevišti, na plese Kapuletů a poprvé se setkávám s Julií. Přál bych si, aby tu místo Rizy stála Winry…


Romeo Julii: Jestliže hrubou rukou, svatá ty,
tvou ruku znesvěcuji, za pokání,
dva uzardělé poutníky, mé rty,
nech slíbat přečin mého dotýkání.
Julie: Své ruce křivdíš, milý poutníče,
jež dotykem se mojí ruce klaní.
Má ruce pro poutníky světice
a jejich polibek je rukoudání.
Romeo: Vždyť světice má rty a poutník též.
Julie: Leč jenom k modlení je oba mají.
Romeo: Mé prosí tvé: "Co ruce učiňtež."
Vyslyš je, svatá, ať si nezoufají.
Julie: Světice mlčí, prosbu splňujíc.
Romeo: Jen mi ji splň a nemluv při tom nic.
…Políbí jí…
Teď všechen hřích z mých rtů je tvými sňat.
Julie: Leč na mých zas je tvého hříchu tíha.
Romeo: Mám je té tíhy zbavit? Ach, jak rád!
Vrať mi můj hřích!
Julie: Líbáte jako kniha.


A do toho pusinkování nám vtrhne chůva a odvede Julii pryč. Já zůstávám a blíží se scéna s balkonem. Kulisy se mění, vše se připravuje a já si stoupám pod balkon, abych mohl začít.


Romeo: Kdo nepocítil ran, se jizvám směje.
Však tiše! Co to svítá nade mnou?
V tom okně východ je a Julie slunce. -
Vstaň, slunce spanilé, a doraz lunu,
jež beztoho už bledne závistí,
žes mnohem krásnější, ač její služka.
Julie: Bože!


Stačí jen jedno slovo a já, jež jsem měl doposud Julii skrytou ve stínech, konečně ji vidím. A nemůžu uvěřit svým očím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mizuki Mizuki | 26. prosince 2013 v 11:13 | Reagovat

Sakra! V tom nejlepším to stopneš! Ale bylo to krásný, opravdu nádhera. Škoda, že už to končí, moc se mi tahle povídka líbí, celkově se mi líbí povídky na ED/WINRY ale jenom od tebe! Ale pokračuj dal, určitě. Skvělí, skvělí! :)

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 26. prosince 2013 v 19:59 | Reagovat

Mizuki.... jak to, že jenom ode mě? To není možný :-D Jsou i lepší autoři, než jsem já :-) Například ty ;-)
Jinak ti moc děkuju :)

3 Mizuki Mizuki | 26. prosince 2013 v 21:02 | Reagovat

Nenenene! Jenom a jenom od tebe! :D A víš co ještě? Tvoje psaní mě donutilo, abych si koupila veršovanou knížku Romeo a Julie! To je fakt super, právě díky této povídce jsem si ji koupila. Za to ti musím  poděkovat! :)

4 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 26. prosince 2013 v 23:47 | Reagovat

O_O  Fakt? Mám taky jednu doma! :-D A nemáš za co :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama