Jeviště je tvé 23

15. prosince 2013 v 0:12 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Zdárek, zlatíčka!
Vím, že jste někteří nedočkavě čekali na další dílek Jeviště, a tak Vám ho konečně můžu dopřát Mrkající
Trochu jsem se zase rozepsala, tak doufám, že to bude stát za to...
Jinak co se týče příštího týdne...
Je to před Vánoci a já mám zrovna ve škole dosti napilno. Uzavírám si další dva předměty a k tomu píšu ještě 5 testů... Takže počítám s tím, že by se tu mohlo něco dalšího objevit nejdřív příští víkend a pak častěji a plynuleji o Vánoce až do konce roku.
Víc zatím slíbit nemůžu, ale budu se snažit Vás nezklamat a nadělit Vám pod můj imaginární stromeček pořádnou kupu dárků!!! Nevinný

Vaše Yuki-chan

PS: Zkuste objevit nesmrtelnou hlášku tohoto roku, která byla směřována mým směrem Smějící seMrkající





23. Miluju komplikace

Z Edwardova pohledu

Zbýval týden do premiéry hry - našeho neoficiálního ukončení studia a co jsme měli v hlavách?
Maturitu? Ne!
Výběr vysoký? Děláte si srandu?!
Winryin nádherný úsměv… ach, jasně, že jo. Chci říct, ne! Bože, už vážně blázním.
Maityho galeje se zmírnily, ovšem že by se dalo mluvit o nějakém extra oddychu nebo času nazbyt, se říct taky nedalo.
Na druhou stranu se musím pochválit (že sebechvála smrdí a nemá se to, je mi jedno), protože moje recitace a paměť se zlepšily. Sice ještě pokulhávám v závěrečných pasážích, ale ostatní zvládám bravurně… tedy, až na občasné projevování emocí. To mi tak trochu dělá pořád problém. Ani netuším proč.
Když mám scénu s Winry, je to dobrý, Maity je spokojený, ale jakmile jsem jinde - pokec s Merkuciem, hádka s Tibaltem nebo moje jednání v Mantově, cítím na sobě právě ten vražedný pohled, kterým jsem v posledních několika dnech propaloval Maityho. Vrací mi to. Ale nemyslím, že to je kvůli tomu, že ví, že jsem ho vraždil pohledem na chodbách. Prostě to nehraju podle jeho představ.
Nemůžu za to! Dělám, co můžu, vážně, ale nejsem génius a když mi to nejde, tak mi to nejde!
Sakra… zním jak malý umanutý dítě. Měl bych se sebou něco dělat.

Z Winryina pohledu

Všechno šlo podle plánu. Maityho plánu. Zkoušeli jsme, dováděli své nedostatky k dokonalosti a vyšperkovávali to, co se vyšperkovat ještě dalo.
Jenže se stala taková věc… Občas se mi to přihodí, ale většinou se to stává v létě nebo na začátku podzimu, ne na jaře.
Ach, promiňte mi to, vy netušíte, o čem to tu vykládám.
No, ztratila jsem hlas. Prostě nemluvím… Vychází ze mě jenom šeptání, které ani nestojí za to, protože mě stejně nikdo neslyší. Vypomáhám si gesty a různými vychytávkami, ale stejně mají občas někteří problém pochopit, co myslím. Takže sebou nosím tužku a blok, abych to mohla napsat. Já jsem na to zvyklá, ale nevím, jak na to zareagují ostatní ve škole. Někdy začnu mluvit už po pár dnech ládování se šalvějovou pastilkou a pidi zeleným práškem, jehož název je tak pitomej, že si ho nejsem schopná zapamatovat, někdy po týdnu, po dvou, a třeba i po měsíci. Což by se teď rozhodně nehodilo. Protože kdybych se nerozmluvila do premiéry, musela by to za mě nazkoušet Riza, Maity by šílel, Ed by šílel a Mustang by měl druhé Vánoce.
Nebo by šílel víc Edward než Maity? Nebo oba stejně? To je jedno! Nejdůležitější teď je, aby se to oba dozvěděli co možná nejpozději. Do té doby se budu snažit s tím něco udělat.
"Ahoj, Winry! Jdeš dneska na zkoušku?" potkala mě Riza hned u školy. Otevřela jsem pusu a pozdravila jí. Samozřejmě ze mě vyšlo něco nemožného a nesrozumitelného, co nedolehlo ani k jejím uším, protože to bylo tiché až hrůza.
"Ty se mnou nemluvíš?" podívala se na mě. Honem jsem zakroutila hlavou, aby si to špatně nevyložila a vypadalo to, že pochopila.
"Počkej… neříkej, že nemluvíš!" zděsila se. Pokusila jsem se o nevinný úsměv s mírným pokrčením ramen. Riza byla jediná, která věděla o tom, že někdy jen tak nemluvím.
"Ne! To sis to nemohla naplánovat až po premiéře?!" vyjekla na celou Centrálu. Hodila jsem po ní naštvaným a dotčeným pohledem, který jasně říkal: "Myslíš, že já to chtěla? Neovlivním to!".
"Promiň… Ed to ví?"
Ne… a nechci být u toho, až to zjistí.
"Takže ani Maity. No, dnešek bude rozhodně zajímavý." Podařilo se mi ze sebe vyloudit poraženecký sten.
"To bude dobrý…," snažila se mě uklidnit. Moc to nepomáhalo.
"Rozhodně se dneska snaž Edwardovi co nejvíc vyhýbat. Čím pozdějš to zjistí, tím později se to dozví i Maity." Divím se, že jí monolog samu se sebou baví.
Ale měla pravdu. Čím později se to oba dozví, tím líp. Nebo ne?

Z Edwardova pohledu

Už od chvíle, co jsem opustil domov, jsem měl divný pocit, že je něco špatně. Nevěděl jsem co, ale můj údajný šestý smysl mi napovídal, že se něco stalo nebo děje.
Přemýšlel jsem, co by za tím tak mohlo být. Že by shořela škola? To by bylo moc štěstí najednou…
Maityho odvezli do nemocnice kvůli přemíře stresu? To by byla katastrofa!
Jenže jak jsem nad tím uvažoval, zvažoval všechno možné i nemožné, nenapadalo mě nic normálního a racionálního. Tak jsem to prozatím pustil z hlavy.
Ve třídě jsem se pozdravil s Envym, Havocem a Bredou. Seděli nad scénáři a zkoušeli si výstup na náměstí.

Benvolio: Prosím tě, Merkucio, pojďme pryč!
Je horko, Kapuletové se rojí.
Potkáme-li je, neujdeme rvačce.
V tom vedru ztřeštěncům se vaří krev.
Merkucio: Ty jsi taky takový dobráček, co sotva přijde
do hospody, praští kordem o stůl a říká:
"Pánbůh dej, abych tě nepotřeboval!" a po druhé sklenici
tasí na krčmáře, když toho opravdu potřeba není.
Benvolio: Já že jsem takový?
Merkucio: Jen se nedělej! Ty jsi takový křeček nadurděný,
že ti v celé Itálii není rovna: jak se rozkatíš, tak se
do toho dáš, a jak se do toho dáš, tak se teprv rozkatíš.
Benvolio: Já že jsem křeček, že mi není rovna?

Když jsem je tak poslouchal, musel jsem se začít smát. Na Havoca to sedělo téměř dokonale a ještě ten styl, kterým mu to Breda podával, byl jednoduše skvostný!

Benvolio: Podívej se, Romeo, Romeo.
Merkucio: Bez mlíčí, jako uzenáč. Ó tělo, tělo, jak jsi
rybou učiněno! Teď jenom v potu tváře smolí sonety,
v jakých si slevoval Petrarka. Laura proti dámě jeho
srdce byla kuchta. Že její ctitel na ni psal lepší verše,
na to nesejde. Dido ochechule, Kleopatra cikánka,
Helena a Héro rašple a coury, Thisbe docela hezká
modroočka nebo co, ale nic zvláštního. -
Monsieur Romeo, bon jour!
Dovolte, abych vás pozdravil mateřštinou vašich
francouzských plunder. Pěkný kousek jste nám včera provedl!
Romeo: Dobrého jistra, vespolek. Jaký kousek?
Merkucio: Zlodějský, pane. Okradl jste nás o svou
vzácnou společnost.
Romeo: Nezlob se na mne, Merkucio! Měl jsem napilno,
a v takových případech jde slušnost stranou.
Merkucio: A stranou pak teprv tropí bůhvíco.
Romeo: Slušnost? Ta přece nemůže být nikdy nic než slušná.
Merkucio: Já vím. To se pak člověk kolikrát až
může ztrhat samou slušností.

"Hele! To byla ironie!" okřikl jsem ho s úsměvem. "Ta tam nepatří…"
"V jistém ohledu a chvíli patří. A tohle byla právě ta část, kam patří stoprocentně!" vrátil mi to s úsměvem Breda.
"Ale jde ti to dobře…," uznal jsem.
"Ty taky nejsi špatný, tragický romantiku."
Chtěl jsem mu ještě něco říct, ale zazvonilo a do třídy vtrhla učitelka matiky v závěsu s Winry. Jen na mě mávla a zaplula do své lavice za mnou.
Celou hodinu jsem se na ni otáčel, mrkal a usmíval se. Ona mi to oplácela, ale zdálo se mi, že má v očích ještě něco. Něco, co jí trápí a pokouší se to přede mnou skrývat.
"Pane Elricu, Vás můj výklad nezajímá?" postřehl jsem říkat učitelku, když jsem byl zase otočený k Winry.
S mírným úsměvem jsem se otočil zpátky a podíval se na ni.
"Ale jistě. Je velmi zajímavý," odpověděl jsem.
"To vidím. Takže dneska ve dvě u mě v kabinetu." Třídou se rozlehl tlumený smích, který byl uťat jediným pohledem matikářky. To, že místo zkoušky, strávím nějakou dobu s naší matikářkou, mě vůbec netěšilo. Nebyl jsem nadšený.
Hned po hodině jsem si chtěl s Winry promluvit, ale nebyla tam. Jednoduše se vypařila. A tak to bylo každou přestávku. Trochu mě to dopalovalo, ale říkal jsem si, že k tomu má asi nějaký důvod, který se dřív nebo později stejně dozvím.
Ve dvě hodiny přesně jsem ťukal na dveře naší matikářky.
"Dále!"
"Dobrý den. Tak jsem tady," řekl jsem mírně znechuceně a zavřel za sebou dveře.
"Výborně, pane Elricu. Posaďte se a můžete začít pracovat," ukázala na židli se stolem u stěny, kdy byly navíc i nějaké papíry. Když jsem se posadil a pořádně si prohlédl, co mi to tam připravila, málem mě trefilo. Byly to příklady, které jsme brali na dnešní hodině a já samozřejmě netušil ani postup.
"Máte na to půl hodiny. Profesor Maity mě požádal, ať vás tu příliš dlouho nezdržím…," hodila po mě vítězný pohled a dál se věnovala hromadě sešitů.
Víc jak 15minut jsem na to zíral a snažil se vzpomenout, co říkala. Jenže jsem si nic nepamatoval. Hlavou mi pořád běželo Winryino divné chování a můj neutuchající šestý smysl, který pořád dorážel. Vzdal jsem to a podal jí čistý papír.
"Už máte hotovo?" řekla se zvednutým levým obočím a projela papír pohledem. "Vždyť tu nic není… Takže, pane Elricu. Vy příště místo sledování vašich spolužáků budete v hodině dávat pozor, nebo vám garantuju, že se k maturitě nedostanete. Je vám to jasné?" Přikývl jsem. "Jděte! A pamatujte na moje slova!"
Vypadl jsem z toho kabinetu jako střela. Bohatě mi to stačilo, další dávku šílené matikářky jsem už nepotřeboval. Rozeběhl jsem se do divadla, abych stihnul aspoň něco.

Z Winryina pohledu

Po vyučování jsem v doprovody Rizy mířila na zkoušku. Netušila jsem, jak Maitymu vysvětlím, že jaksi nemluvím. Přemýšlela jsem nad tím celou cestu, ale nic mě nenapadalo.
"Třeba dneska nebude zkoušet tvoje části textu. Je možný, že se zaměří na problematické části celé hry a ty z toho vyjdeš v pohodě," promluvila Riza, jakoby mi četla myšlenky. Vděčně jsem se na ni usmála, ale moc jsem tomu nevěřila.
Jakmile jsme se objevily mezi dveřmi do divadla, Maity si mě už volal na jeviště. Pustila jsem se Rizy a zamířila k němu.
"No tak Winry, co tak otálíš! Nemáme dost času! Rozhovor Julie a chůvy, která byla Romeovi vyřídit vzkaz. Sciezsko! Kde si? Na scénu! Aaaaa… jedem!"

Julie: …..
Začala jsem přecházet po pódiu sem a tam, jako bych nervózně na někoho čekala. Ovšem nemohla jsem promluvit ani slůvko.
"STOP! Co to je?!?!!" vyjekl Maity. "Proč nic neříkáš?!"
Zastavila jsem se a pokusila se mu naznačit, že jaksi nemůžu mluvit. No, Maity to moc nepochopil.
"Winry… já vím, že jsi možná nervózní, ale tohle se nazkoušet taky musí!"
"Ehm… pane profesore Maity?" objevila se u něj Riza.
"Co?"
"Ona nemůže mluvit. Na nějakou dobu ztratila hlas," oznámila mu můj stav.
"Nemůžeš mluvit? Když nemůžeš mluvit, tak to řeknu!" obrátil se na mě Maity vyčítavě. Hodila jsem po něm pohledem, jak to mám asi udělat.
"Jak dlouho to potrvá?" ptal se Rizy.
"Já nevím. Možná bude mluvit už zítra, nebo taky za pár dní, týden, ale může promluvit až za měsíc. To se nikdy neví," odpověděla Riza.
"Cože?" ozvalo se dvojhlasně. Jeden hlas patřil šokovanému Maitymu a ten druhý se ozval od vstupu do divadla.
Patřil zděšenému, šokovanému a bledému Edwardovi.
Takhle jsem si rozhodně nepředstavovala, že se to dozví…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mizuki Mizuki | 15. prosince 2013 v 9:17 | Reagovat

Huhuhu, to je super nápad, aby Winry nemluvila. Skvostné (jako vždy) :)

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 15. prosince 2013 v 12:49 | Reagovat

Děkuju, Mizuki :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama