Jeviště je tvé 21 - doplněné scény

11. října 2013 v 0:30 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Tak jo.
Slibované "dodatky" k 21. dílu Jeviště aneb co jsem vynechala... a bylo co, jenom tohle mi vyšlo na dalších pět stránek! Smějící se Tak doufám, že oceníte moji snahu Smějící se
Užijte si to, nechte si něco hezkého zdát, prozraďte mi v komentářích svůj názor a já jdu čerpat síly. Začínám přemýšlet ve verších, což je neklamná známka toho, že můj mozek vskutku mele z posledního. Dobrou noc!

Vaše Yuki-chan


21. První den D - doplněné scény


Z Winryina pohledu

Ples probíhal skvěle. Alespoň mi to tak přišlo, když jsme měli po šerpování a všichni tancovali na parketu. Vypadali šťastně a já se tak cítila taky. Ale pořád jsem v sobě měla pocit jakéhosi prázdna. A to prázdno dokázala zaplnit jen jedna osoba, která byla momentálně někde v davu a já ji neviděla. Stála jsem u sloupu v přítmí sálu a sledovala ostatní, jak se baví.
Nicméně mě přepadl smutek. Smutek z toho, že se toho máma s tátou nedožili, nejsou tu se mnou a neprožívají tuto chvíli se mnou. Nebyla to jejich chyba, ale byla jsem plně přesvědčená, že by ze mě a Edwarda měli radost.
Podle toho, jak se najednou začal vyprazdňovat parket, jsem usoudila, že je deset. Roy s Havocem do středu postavili stůl a Breda s Envym náruče lahví. Všechno to tak rozestavěli a zase se vzdálili. Netrvalo dlouho a objevil se tam vysoký, blonďatý kluk, kterému jsem odhadovala něco kolem 25let. Pak mi došlo, že to je známý Izumi, jehož jméno jsem nebyla schopná si zapamatovat a sledovala ho, jak mistrovsky žongluje a porůznu hází s plnými lahvemi. Za každý podařený kousek byl odměněn potleskem a ani jednou mu nic nespadlo. Ikdyž nemůžu tvrdit, že k tomu občas neměl daleko.
"Smít tě požádat o tanec?" ozval se za mnou důvěrně známý hlas.
"Nesmíš…," odpověděla jsem a postřehla lehké zalapání po dechu. "Ty musíš!" dodala jsem a vložila svou ruku do Edovy nabízené.
Blížili jsme se ke středu parketu a z reproduktorů se začínala linout pomalá píseň. Ed mě chytil kolem pasu, já svoje ruce dala kolem jeho krku a pomalu jsme se otáčeli dokolečka, dívajíc se vzájemně do očí.
"Uklidni se… není se čeho bát. Zvládneme to!" ozval se v půlce druhé písničky a mě nejdřív nebylo jasné, o čem to mluví. Až po stisku v mém pase mi došlo, že jsem se lehce třásla a zimou to nebylo. Poznal, že začínám být nervózní z blížící se půlnoci.
"Ede, kámo, půjč nám na jeden tanec svou krásnou vílu," objevil se u nás Envy.
"Nic se jí nestane," upozornil ho Ed a vyměnil si místo s Envym. Ustoupil stranou, mimo parket, ale pořád v dostatečné vzdálenosti, aby na nás viděl.
"Chrání tě jako poklad… docela mu závidím," začal Envy rozhovor. Nad jeho prohlášením jsem se musela pousmát. Někdy byl Edward skutečně až příliš starostlivý o mojí bezpečnost. Ale nemohla jsem mu to zazlívat.
"Ale Envy, na každého někdo čeká. A ty budeš taky brzy šťastnej," pokusila jsem se ho mírně uklidnit.
"Máš pravdu, ale mě už ta samota nebaví."
"A proč se nepodíváš okolo sebe? Copak sis nevšiml, že po tobě koukají snad všechny holky, co nejsou zadaný?" poukázala jsem na fakt, který byl známý. Tedy, jediný, kdo si toho nevšiml, byl Envy.
"Kdo?" projížděl očima parket.
"Marie, je do tebe blázen…," pošeptala jsem mu. Bylo to tajemství, ale jestli to pomůže a dají se dohromady, neřekla jsem ho nadarmo.
"Vážně?"
"Vážně."

Z Edwardova pohledu

Dal jsem jí do náruče Envymu. Proč jsem to udělal? Co mě to napadlo? Jasně, požádal mě o to, ale chtěl jsem jí mít pro sebe… Dobře, tak moc majetnický být nemůžu. Winry by se to nelíbilo a byla by na mě naštvaná, kdyby to zjistila.
Hele! Oni se o něčem baví! Zajímalo by mě, co probírají. Možná bych se mohl nenápadně vytratit, obejít je a nějak se dostat kolem lidí k nim, abych je slyšel! NE! Měl bych se uklidnit a přestat vymýšlet takovýhle šílenosti!
Co to je? Ona mu něco šeptá do ucha? Proč? A proč je Envy překvapený? Copak mu řekla něco, o čem nevím? Musím to zarazit a to hned!
Panebože… co mě to napadá. Vždyť nechci, aby na mě byla naštvaná, ne dneska a ne teď. Je to náš maturiťák. Ples, který si máme užít a pamatovat si ho do konce života.
"Edwarde! Kde máš Winry?" zjevil se přede mnou Havoc a přerušil tak tok mých úvah. V duchu jsem mu děkoval, protože mi nejspíš zabránil udělat tu největší scénu a ostudu mého života. Ale to vědět nemusel.
"Tancuje s Envym," kývnul jsem směrem do středu parketu.
"A mohl bych pak taky jeden tanec?"
"Copak tu není dost jiných holek?" vyjel jsem mírně. A v zápětí toho litoval. "Promiň… to ta tréma."
"V pořádku… tak mohl bych?" zkusil to znovu.
"Jenom jeden tanec!" řekl jsem. Havoc si to namířil k Winry a Envymu. Píseň zrovna končila, a tak to měl akorát, než začala další. Envy se pak ztratil do šaten za podiem a po několika minutách se objevil společně s Marií. Že by mu konečně došlo, že ona je do něj blázen? Usmál jsem se a dál sledoval Winry.
Nechal jsem jí s Havocem dvě písničky a pak se rozhodl, že si zase ukradnu pro sebe, než se budeme muset připravit na půlnoc.
"Havocu… kamaráde. Střídání stráží!" ušklíbnul jsem se na něj. Poodstoupil od Winry, poděkoval jí za tanec a odešel.
"Tak?" začal jsem vyzvídat.
"Tak?"
"Co si se dozvěděla zajímavýho? Všimnul jsem si, že ses dobře bavila s Envym."
"Jen jsem mu prozradila to, co už víme všichni," pokrčila rameny.
"Marii?" tušil jsem.
"Přesně tak. Trochu se mi svěřil, a tak jsem mu to řekla. Nemohla jsem se dívat, jak se trápí."
"Miluju tě." A aby to brala vážně, stvrdil jsem to polibkem.
"Za co?"
"Za to, že jsi."
Pak bylo ticho a byl šťastný. Byl jsem v tak dobré náladě, že bych jí splnil cokoli, o co by mě požádala.
"Ede? Mohla bych mít prosbičku?"
"Copak?"
"Vezmeš Rizu tancovat? Nelíbí se mi, když tam tak sedí sama," zaprosila.
"A co ty?" zamračil jsem se.
"Já?... Zatancuju si s Maesem," oslovila právě procházejícího Hughese. Ten se na ní otočil a já mu ji předal. Ještě jsem Winry přikývnul a vydal se za Rizou.
"Líbezná dámo, věnovala byste mi prosím tanec?" poklonil jsem se před ní lehce s nabízenou rukou a nespouštěl oči z její tváře v očekávání reakce.
Překvapení u ní bylo znatelné a vypadala, že to ani nečekala. Přesto se mě chytila a nechala se odvést na parket. Uvolnila se a přišla mi i veselejší. Mustang je vážně idiot. Opít se hned před začátkem a nemyslet přitom na to, jak se bude ona cítit. Ignorant… nemám k tomu slov.

Z Winryina pohledu

Splnil moje přání a vzal Rizu na parket. Pookřála, a když se naše pohledy setkaly, s vděkem viditelným v očích mi naznačila díky. Konečně bylo vše tak, jak to být mělo. Mustang nikomu nechyběl.
S Maesem jsme vedli filozofickou debatu na téma odhalování emocí druhých a byla jsem do toho tak ponořená, že jsem si nevšimla, že se Ed vrátil ke mně.
"Díky, Maesi," řekla jsem a on spokojeně odešel.
"Winry… měli bychom se jít připravit. Půlnoc je za deset minut," oznámil mi.
"Dobře." Hlas se mi třásl a můj klid, který jsem do této chvíle cítila, byl pryč. Ed mě odvedl do zákulisí, kde jsme se rozešli každý do své šatny se převléknout do kostýmů.
Na mě čekaly červené plesové šaty. Ale nemohla jsem si je zapnout. Hrozně se mi třásly ruce a já je nemohl donutit přestat.
"Winry… ukaž, pomůžu ti," objevila se tam jako moje spása Riza.
"Díky, budeš moc hodná!" Můj hlas vděkem přímo přetékal. Riza mi zapla šaty, upravila trochu make-up a vlasy. Než jsem opustila šatnu, objala mě a popřála hodně štěstí. To jsem potřebovala momentálně nejvíc.

Chrous: Vítejte, páni! Vítejte, dámy!
Vítejte v překrásné Veroně, kde se odehrává
ten nejkrásnější a nejsilnější příběh lásky.
Dnes Vám představíme tři ukázky,
abychom Vás navnadili přijít se na nás
podívat za několik týdnů!
Jako první se Vám představí události setkání
na plese Kapuletových.
Dále pak rozmíška pánů na náměstí,
a celé to zakončíme slovy: Ach Romeo, Romeo…
A nyní… ztište hlasy, tu přichází
Dcera Kapuletova a syn Montekův!

Za potlesku, který patřil vypravěči, jsem vstoupila do světel reflektorů a hledala jakýkoli záchytný bod. Ten se ukázal po mé pravici, kde právě vstupoval na jeviště.

… Mírná úklona dámě…
Romeo: Jestliže hrubou rukou, svatá ty,
tvou ruku znesvěcuji, za pokání
dva uzardělé poutníky, mé rty,
nech slíbat přečin mého dotýkání.
Julie: Své ruce křivdíš, milý poutníče,
jež dotykem se mojí ruce klaní.
Má ruce pro poutníky světice
a jejich polibek je rukou dání.
*******
Julie: Světice mlčí, prosbu splňujíc.
Romeo: Jen mi ji splň a nemluv při tom nic.
… Políbí ji …
Teď všechen hřích s mých rtů je tvými sňat.
Julie: Leč na mých je tvého hříchu tíha.
Romeo: Mám je té tíhy zbavit? Ach, jak rád!
Vrať mi mu hřích!
Julie: Líbáte jako kniha.

A ticho. Všude vládlo ticho. Jediné, co bylo slyšet, bylo dýchání každého z nich, ale jinak nic víc. S Edem jsme se uklonili a zmizeli za oponou. Riza se ke mně přihnala a objala mě.
"Bylas úžasná! Všichni jsou u vytržení, proto je asi ticho!"
Moc mi to nepomohlo, ale trochu jsem se uklidnila. Riza mi nikdy nelhala ohledně toho, jak jsem hrála.

Z Edwardova pohledu

Měli jsme za sebou první ukázku. Řekl bych, že i dost povedenou. Tak proč nikdo nereaguje? Žádný potlesk, žádná emoce… jen nádechy a výdechy.
S Winry jsme zmizeli za oponou a nás hned vystřídal chrous. Uváděl do obrazu "diváky" na co se mají těšit. Ještě, než jsem se musel zase vrátit zpátky, jsem si všiml, jak se k Winry přihnala Riza a objala ji. Věděl jsem, že je o ni dobře postaráno.
Mě čekala bitka na náměstí. Envy a Breda s Havocem už tam byli.

Benvolio: Při mé hlavě! Kapuleti!
Merkucio: Při mé patě! To je toho!
Tybalt: Jen těsně za mnou! Promluvím s nimi.
Smím prosit na slovíčko? Dobrý den.
Merkucio: Jen na slovíčko? Přidejte něco. Nemohlo
by to být slovíčko a rána?
Tybalt: Shledáte, pane, že ani k tomu nejsem
nijak neochoten, dáte-li mi příležitost.
Merkucio: A nešlo by to bez dávání, že byste
si ji našel sám?
Tybalt: Merkucio! Ty s Romeem si hraješ do noty-
Merkucio: Cože, do noty? Copak jsme šumaři?
Jen si dej pozor, ať ti nezahrajem bandurskou!
Tuhle mám šmytec! Ten tě naučí tancovat!
Já ti dám do noty!
*******
Romeo: Mám důvod, Tybalte, tě milovat,
a ten mě omlouvá, že neoplácím tvůj pozdrav stejnou mincí.
Nejsem lump. Buď tedy zdráv!
Je vidět, že mě neznáš.
Tybalt: Tím neodčiníš urážky, ty kluku, kterých ses dopustil.
Vrať se a tas!
*******
Romeo: Prosím tě, Merkucio, schovej kord!
Merkucio: Vaše posado, pane!
… Šermují…
Romeo: Tas, Benvolio! Sraz jim kordy! Tas!
Pánové, dost už! Že se nestydíte!
Tybalte, Merkucio! Vévoda výslovně zakázal ty rvačky ve městě!
Tybalte, zadrž! Merkucio!
…Tybalt pod vztaženou paží Romeovou bodne
Merkucia a uteče se svými společníky…
Merkucio: Mám ji. Mor na ty vaše rody! Dostal mě. Utek a neslíz nic?

Po posledních Merkuciových slovech jsem postřehl tichý smích. No, aspoň něco. Ale jinak pořád bylo ticho. A všichni byli nalepení na podium. Jestli nezabralo ani tohle, tak už vážně nevím, jestli máme vůbec šanci i s tím balkonem.
Zůstal jsem na jevišti, zatímco se kluci odploužili do zákulisí. Sešel jsem pod podium a čekal, až vejde má Julie. Lidi mi utvořili půlkruh, kde jsem stál a čekal. Ani chrous už se neobtěžoval vyjít a něco říkat. Bylo to na nás.
Zaslechl jsem kroky a začal.

Romeo: Kdo nepocítil ran, se jizvám směje.
Však tiše! Co to svítá nade mnou?
V tom okně východ je a Julie slunce. -
Vstaň, slunce spanilé, a doraz lunu,
jež beztoho už bledne závistí,
žes mnohem krásnější, ač její služka.
Julie: Bože!
Romeo: Mluví! Ó, mluv, anděle skvoucí!
Neboť jsi tam nade mnou té noci vůkol slavná,
jak nebes okřídlenec užaslým,
zvráceným nazad očím smrtelníků, již naznak padnouce,
ho vyhlížejí, když nad oblaky líně plynoucími
se plaví na modrostech mořem vzduchu.
Julie: Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
aneb, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová.
Romeo: Mám ještě poslouchat? Či odpovím?
Julie: Tvé jméno jenom je můj nepřítel.
Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.
Co je to, Montek?
Romeo: Beru tě za slovo.
Nazvi mě svým, a budu znovu pokřtěn.
Už nechci nikdy víc být Romeo.

Skončili jsme. Já napůl natočený k Winry s úsměvem na rtech. Ona s pomněnkovým pohledem upřeným na mě a též úsměvem.
A lidi se probudili ze sna. Začalo to jedním odvážlivcem, který začal tleskat, a pak se to šířilo dál a dál, jako lavina. Hurónský potlesk, jásot a pískání.
Vylezl jsem na podium, kde už se shromažďovali i ostatní a společně jsme se jim uklonili. Standing ovacion celých deset minut… Jsem zvědavý, jak to bude u premiéry.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mizuki Mizuki | 11. října 2013 v 22:31 | Reagovat

So good. Vážně krása, já nemám slov :D

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 11. října 2013 v 23:15 | Reagovat

:-D :D

3 Miko-chan Miko-chan | 14. října 2013 v 15:46 | Reagovat

Páni, nebyla jsem tu tak dlouho až je mi trapně. A o tolik přišla! Jako vždycky je to úžasné. Potřebovala bych tvůj mozek na slohovky. :D Přes prázdniny a když jsem teď na gymplu není moc čas,ale zkusím zase chodit pravidelně jako kdysi. Se mnou je to strašné.

4 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 15. října 2013 v 10:24 | Reagovat

[3]: Miko-chan, nic se neděje... já jsem to tu o prázky taky trochu zanedbávala a díky škole to taky není žádná sláva ;-) Velmi mě těší, že by se ti hodil můj mozek na slohovky :-D to mi ještě nikdo neřekl :D A jsem ráda, že si sem zase zavítala 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama