Jeviště je tvé 20

15. září 2013 v 1:12 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Ahoj!
Další dílek Jeviště je tu!
Doufám, že potěší čtenáře, kteří si tuto kapitolovku oblíbili Mrkající
Věnováno Mizuki (autorce blogu My tales) a všem ostatním!!! Užijte si to!
Yuki-chan



20. Jsem tak trochu zpožděný

Z Winryina pohledu

Choulila jsem se mu v náruči na pohovce, která v klubovně byla. Rudá až za ušima přiznávám, že pouze pod dekou. Naše oblečení bylo kdesi na zemi.
Ed mi kreslil prstem po zádech různé klikyháky a já měla na tváři blažený úsměv.
"Neměli bychom jít? Aby nás tu zase nezamkli…," porušila jsem panující ticho. Ed cosi nesouhlasně zabručel a dál mi kreslil po zádech.
"Jsem rád, že si dotáhla mojí vyřčenou myšlenku do konce… já už na to neměl sílu," ozval se po chvíli.
"To nic nebylo… tušila jsem, kam tím míříš… popravdě jsem začínala uvažovat o něčem podobným," odpověděla jsem. Cítila jsem jeho úsměv, i když jsem ho neviděla.
"Hm… Winry…?"
"Jo?"
"Vím, že je možná pozdě, ale šla bych se mnou na maturák?" vysoukal ze sebe. Zpozorněla jsem, sedla si a podívala se mu do očí. Připadal mi… vyděšený? Asi jo.
"Já myslela, že je to jasný… Bez velkých pochyb ANO!" usmála jsem se. Na jeho tváři se rozzářil široký úsměv. Co si myslel? Že ho odmítnu? Jak bych mohla? Vždyť bez sebe nedáme pomalu ani ránu…
"Už jsem se bál, že mě odmítneš…," oddychl si.
"Blbečku… to bych ti přece nemohla udělat," pohladila jsem ho po tváři. "Jenže bychom vážně měli jít," dodala jsem a zvedla se.
"Neee," zaskuhral Ed, ale začal se oblékat.
"Jen nevím, kdy o víkendu se tu máme sejít a začít…," zamyslela jsem se nahlas. Přemýšlela jsem nad tím už nějakou dobu. Podívala jsem se na Edwarda s očekáváním, že mi odpoví. Místo toho jsem ho načapala, jak jen tak v trenkách stojí uprostřed klubovny a zírá na mě tím svým hladovým pohledem.
Taky jsem ho sjela pohledem. Kdy se vám naskytne volná chvilka, aby si ho člověk pořádně prohlídnul? Vypracované tělo plné svalů, jeho nyní rozpuštěné slámové vlasy s medovým pohledem… může být něco lepšího a nádhernějšího? Řekla bych, že je to zhola nemožné. Ale jsem ráda, že tohle tělo a on, patří zrovna mně.

Z Edwardova pohledu

Jak mi ona vždycky dokáže zvednout náladu? Chtěl bych znát její kouzlo… ale to by mě to pak nezajímalo. Tak jo, nechci to vědět. Jenom chci, aby tohle nádherný stvoření bylo jenom moje. Stejně jako Julie Romeova.
Když se zvedla z pohovky a přerušila tak mojí okružní jízdu po jejích zádech, ani v nejmenším se mi to nelíbilo. Neměl jsem ještě v plánu nikam chodit, ale raději jsem se taky začal oblékat. Nevím, jak bych tentokrát vysvětloval mámě a Pinako, proč zase přespáváme ve škole.
Winry si mezitím posbírala všechny své věci a oblékala se. Využil jsem toho a sledoval ji. Ty její ladné křivky, dlouhé blonďaté vlasy až do pasu a modré oči jako samo nebe. Nemohl jsem z ní spustit oči. A taky mě při tom nachytala. Ani jsem to nepostřehnul a dál se díval, jak její útlé tělo zakrývají kusy oblečení.
"Přestaň mě sledovat a oblíkej se," probral mě až její hlas. Dívala se na mě, v očích jiskřičky pobavení a ještě něčeho, celá obléknutá.
"Ty to taky děláš!" vrátil jsem jí to.
"Jenže na rozdíl o tebe jsem už oblečená," ušklíbla se. Pravda, stál jsem tam jen v trenkách a kalhotami v ruce. Rychle jsem to na sebe naházel a následoval ji z klubovny a školy pryč.
Víkend se před námi zjevil jako duch. Zvláštní přirovnání, ale nic lepšího mě nenapadlo. V jednu dobu byla půlka týdne a najednou sobota ráno, něco málo po sedmé ranní. Zívající jsem se odebral do kuchyně, již oblečen na cestu do školy, vzal si housku, upil něčeho k pití a odešel.
Ve škole jsem byl mezi prvními. Winry jsem nikde neviděl, a tak jsem se posadil do třetí řady, vytáhl zmuchlaný scénář a opakoval si scény z plesu a zahrady. Lidi se tam pomalu začínali trousit. Nějak jsem přestal vnímat a probralo mě až dloubnutí do žeber.
"AU! Co je?!" otočil jsem se na Havoca a v očích měl vražedný výraz.
"Maity…," pronesl polohlasně.
"Co s ním?" nechápal jsem. Havoc jen kývl směrem k jevišti a já se tam podíval. Maity pod jevištěm propaloval mojí osobu v ne příliš dobré náladě a Winry netrpělivě postávala nad ním. Nedocházelo mi, co se po mě chce.
"Pane Elricu, hodláte ještě dnes vstát a předvést, jak brilantně ovládáte text?" pronesl směrem ke mně Maity. Teprve teď jsem si naplno uvědomil, že zdržuju! Natolik jsem se ponořil do studie textu, že jsem nevnímal rozmluvu, kterou nám učitel věnoval. Sakra…
"Promiňte… trochu jsem se zapomněl," omluvil jsem se, vstal a mířil si to za Winry. Bylo na ní vidět, že stěží zadržuje smích.
"Bez scénáře," upozornil mě Maity, když jsem kolem něho procházel. Nechal jsem ho tedy na sedadle první řady a vystoupal na jeviště.
"Pro pana Elrica zopakuju, co po něm chci. Předveďte setkání Julie a Romea na plese v domě Monteků. A prosil bych se všemi emocemi." Kývl jsem a zaznamenal tichý smích od ostatních. No co? Stane se každému, že zapomene vnímat.

Romeo Julii: Jestliže hrubou rukou, svatá ty,
tvou ruku znesvěcuji, za pokání
dva uzardělé poutníky, mé rty,
nech slíbat přečin mého dotýkání.
Julie: Své ruce křivdíš, milý poutníče,
jež dotykem se mojí ruce klaní.
Má ruce pro poutníky světice
a jejich polibek je rukoudání.
Romeo: Vždyť světice má rty a poutník též.
Julie: Leč jenom k modlení je oba mají.
Romeo: Mé prosí tvé: "Co ruce učiň též." Vyslyš je, svatá, ať si nezoufají.
Julie: Světice mlčí, prosbu splňujíc.
Romeo: Jen mi ji splň a nemluv přitom nic.
Políbí ji...
Teď všechen hřích z mých rtů je tvými sňat.
Julie: Leč na mých je tvého hříchu tíha.
Romeo: Mám je té tíhy zbavit? Ach, jak rád! Vrať mi můj hřích!
Julie: Líbáte jako kniha.

"To mi nemusíš říkat dvakrát," řekl jsem jen pro ni. Pokusil jsem se dle Maityho rady, dát do toho emoce, které byly přípustné, aby se objevily. Přiznám se, že když jsem říkal, že ji velmi rád zbavím hříchu, který jsem jí dal na rty, radoval jsem se jako malý kluk. Mohl jsem jí dát dvě pusy za sebou!

Z Winryina pohledu

Když jsem dorazila do školního sálu, byli jsme tak skoro všichni. Bloudila jsem očima po ostatních a snažila se najít Edwarda. Objevila jsem ho ve třetí řadě s nohou před nohu a scénářem v ruce. Nevnímal, a tak jsem si za něj dala pouze věci a vylezla na podium k Rize. Ještě než dorazil Maity, stihla mi prozradit, že se dala dohromady s Mustangem. Zůstala jsem na ni málem zírat s otevřenou pusou. Ona se s tím idiotem fakt dala dohromady! S prašivým zmetkem, který mi vyhrožoval, nenávidí mě a Eda a já mu nevěřím ani nos mezi očima…. Ale co, je to její volba a věděla jsem už dávno, že o něj má zájem. Třeba když jsou sami, není takovej šmejd, jako normálně.
Maity dorazil pár minut po Rizině sdělení. Díky bohu mi tak pomohl to na chvíli vypustit z hlavy. Měli jsme s Edem začít scénou na plese, pak by se kluci předvedli v bitce na náměstí a končilo by se scénou na balkoně. K tomu bychom poté dostali rady ohledně toho, co bychom měli na svém výrazu zlepšit a co naopak nedělat.
"Takže začneme! Edwarde, na scénu!" zavolal Maity. Jenže Ed nereagoval a dál v ruce držel scénář.
"Edwarde!" zopakoval Maity. Jenže ono zase nic. Havoc, který seděl vedle Eda, to nevydržel a dloubnul ho do žeber. Au… muselo to bolet, viděla jsem, jak Ed zkřivil obličej.
"AU! Co je?" otočil se na kamaráda. Havoc kývl směrem ke mně a jevišti a Ed se nechápavě podíval. Byl úplně mimo. Začaly mi cukat koutky, ale snažila jsem se ovládnout.
"Pane Elricu, hodláte ještě dnes vstát a předvést, jak dokonale ovládáte text?" zamračil se na něj Maity.
"Ooouu, pardon, trochu jsem se zapomněl," vykoktal Ed a už si to mířil ke mně. Hodně zatěžko jsem skrývala smích, který mnou probublával. A Ed si toho všiml, protože přimhouřil oči.
"Takže ještě jednou, pro pana Elrica. Chci, abyste předvedli setkání na plese v domě Kapuletů a nešetřili emocemi, jasné?"
Začali jsme. Šlo nám to dobře.

Julie: Své ruce křivdíš, milý poutníče,
jež dotykem se mojí ruce klaní.
Má ruce pro poutníky světice
a jejich polibek je rukoudání.

Milý poutníče… tohle spojení jsem říkala nejraději. Bylo to takové škádlivé, slibující a hříšné. Pak mi dal polibek, cudný, jaký by měl být. Ale mně se to nelíbilo. Chtěla jsem víc.

Julie: Leč na mých je tvého hříchu tíha.
Romeo: Mám je té tíhy zbavit? Ach, jak rád! Vrať mi můj hřích!
Julie: Líbáte jako kniha.

Málem jsem se rozesmála. Jiskřivá radost, která se Edovi objevila v očích, byla nakažlivá, ale nemohla jsem si dovolit teď vypadnout z role. Sice to byla jen zkouška, ale i tak. Nešlo to.
Maity nic neříkal, jen nás vyhodil z jeviště s tím, že se tu místo nás odehraje bitva na náměstí. Vystřídali nás Havoc (Benvolio), Breda (Merkucio) a Envy (Tybalt). Ed zůstal stranou, protože pár slov patřilo i jemu.

Benvolio: Při mé hlavě! Kapuleti!
Merkucio: Při mé patě! To je toho!
Tybalt: Jen těsně za mnou! Promluvím si s nimi.
Smím prosit na slovíčko? Dobrý den.
Merkucio: Jen na slovíčko? Přidejte něco. Nemohlo by to
být slovíčko a rána?
Tybalt: Shledáte, pane, že ani k tomu nejsem nijak
neochoten, dáte-li mi příležitost.
Merkucio: A nešlo by to bez dávání, že byste si ji našel sám?
Tybalt: Merkucio!
************
Tybalt: K službám, pane!
Tasí…
Romeo: Prosím tě, Merkucio, schovej kord!
Merkucio: Vaše passado, pane!
Šermují…
Romeo: Tas, Benvolio! Sraz jim kordy! Tas!
Ránové, dost už! Že se nestydíte!
Tybalte, Merkucio! Vévoda výslovně ty rvačky v městě!
Tybalte, zadrž! Merkucio!
Tybalt pod vztaženou paží Romeovou bodne Merkucia
a uteče se svými společníky…
Merkucio: Mám ji. Mor na ty vaše rody! Dostal mě.
Utek a neslíz nic?

Tady je Maity utnul. Stačilo to a i já jsem z toho byla unešená. Envy jako Tybalt byl výborný, ale ani Havoc s Bredou se nenechali zahanbit. Tohle vážně vypadalo dobře, a pokud by se nic nezkomplikovalo, mohlo by to být dost úspěšné vystoupení.

Z Edwardova pohledu

Zúčastnil jsem se i scény s bitvou, kde Tybalt zabije Merkucia. Popravdě, nebavilo mě být pořád všude, ale byl jsem hlavní postava, takže jsem na výběr moc stejně neměl. Nicméně, těch pár vět bylo jako nic. Zvládli by to i beze mě.
Jako poslední zůstala scéna s balkonem. Na tu jsem se musel psychicky obrnit, protože některé ty pasáže, kdy jsem mluvil, mi připadaly dost směšné. Ale co bych neskousnul kvůli Winry a Maitymu, že?

Julie: Bože!
Romeo: Mluví!
Ó, mluv, anděle skvoucí! Neboť jsi
tam nade mnou té noci vůkol slavná,
jak nebes okřídlenec užaslým,
zvráceným nazad očím smrtelníků,
již naznak padnouce, ho vyhlížejí,
když nad oblaky líně plynoucími
se plaví na modrostech mořem vzduchu.

V tuhle chvíli Winry stála na židli, která představovala balkon, a já klečel na pravém koleni, abych trochu vyrovnal výškový poměr. Kulisa s balkonem ještě nebyla zcela hotová a bezpečná.

Julie: Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
anebo, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová.

V tuhle chvíli mě přepadla myšlenka, že by mohla přestat být Rockbellová. Ani nevím proč. Zřeknout otce jsem se nemohl, už nežil, takže bych se jí zasvětil a ona by byla moje… Winry Elricová… nezní to vůbec špatně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 own-tales own-tales | 15. září 2013 v 10:35 | Reagovat

Jejejejeje! To je úžasný :D Pane bože! Super díl ... Winry Elricová - to se mi moc líbí :D Nemůžu se dočkat jak to bude dál! Jsi moc dobra :)

2 Yuki-chan Yuki-chan | Web | 15. září 2013 v 12:27 | Reagovat

[1]: Se budu červenat :-D Ale díky, díky, díky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama