Jeviště je tvé 19

6. září 2013 v 23:21 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Ahoj!
Přidávám pokračování Jeviště... Doufám, že jste na to nezanevřeli a s chutí si ho přečtete... Začínám pracovat na dalším, který by se tu měl objevit během víkendu...
Konečně se mi podařilo dohodnout si s múzou nějakou pracovní dobu, kterou je schopná akceptovat Smějící se Tak snad to stojí za to.

Vaše Yuki-chan




19. Nějaký nápad?

Z Winryina pohledu

Po odměně ve formě polibku, po kterém Ed tak prahnul, jsme zamířili za babi se zprávou o našem maturiťáku.
Jen co jsem jí všechno vypověděla, požádala mě, ať koupím lístky.
"Už se těším! Určitě to bude úžasné!" usmívala se radostně a my jen strnule pokývali hlavou. Jak to celé dopadne, nemohl tušit nikdo z nás.
Pak jsme se s Edem ještě vrátili ke mně do pokoje a zkoušeli vymyslet, s čím bychom mohli zaimprovizovat. Nutno podotknout, že nás absolutně nic nenapadlo, tedy aspoň nic, co by bylo jakž takž normální, a nepovažovali by nás za totální šílence. Že bychom něco nacvičili? Na to nebyl čas… měli jsme necelý týden něco vymyslet… hodně krátká doba. Ed se válel na mojí posteli a já seděla na židli u počítače. Sem tam jsme po sobě hodili plyšáka nebo polštář.
"Měl bych jít… taky musím mámě říct o tom maturiťáku a dohodnout se s ní na počtu lístků," povzdychl si Ed a vstal z mojí postele, kde se doteď rozvaloval.
"Dohodnout na počtu lístků? Já myslela, že se bude kupovat lístek jenom pro ni…," zamračila jsem se.
"No, asi takhle. Jeden určitě bude pro ni, ale nevím, jestli nemá v plánu pozvat ještě nějakou svou kámošku, sousedku, a bůh ví koho ještě…," protočil oči. "… Měj se hezky a dobrou noc." Sklonil se ke mně a dal mi pusu na čelo a vzdaloval se.

Julie: Dobrou noc nastokrát.

Neudržela jsem se a vypustila z pusy jednu větu ze scény po plese v zahradě Kapuletů. Edward se na mě otočil, v očích jiskřičky a ve tváři výraz, který naznačoval, že se dohaduje sám se sebou, jak mi má odpovědět.
"Ty jedna potvoro…," usmál se.

Romeo: Stokrát tak zlá teď,
kdyžs mi ty, mé světlo, odešla.
Jak školák ze školy jde milý k milé,
jako do školy však od ní zasmušile.

"Nechci být jako Maity, ale vážně se lepšíš," mrkla jsem na něj rozpustile. On se jen zakřenil, naposledy mávnul a odešel z mého pokoje. Nezbývalo mi nic jiného, než se taky pomalu uložit ke spánku. Předtím jsem se ještě vysprchovala, rozloučila s Pinako a až poté zalezla do pokoje.
Kdo ví, jak to dopadne zítra ve škole.

Z Edwardova pohledu

Zkouší mě. Zkouší, jestli si pamatuju svá vlastní slova, která jí mám říct na jevišti. Nejhorší je, že si na ně vždycky nevědomky naběhnu sám. Ach jo. Buď pořád ve střehu… super rada od Maityho. Pomalu zjišťuju, že se to vyplácí. Ale být ve střehu pomalu 24hodin denně? To nejde… nezvládám to. Aspoň když spím, tak si musím dát voraz. Jinak by ze mě byla za chvíli chodící zombie.

Romeo: Stokrát tak zlá teď,
kdyžš mi ty, mé světlo, odešla.
Jak školák ze školy jde milý k milé,
jako do školy však od ní zasmušile.

Znovu jsem si zopakoval ta slova a uvědomil si, kolik v nich je pravdy. Shakespear musel být vážně génius…
"Ede? Edwarde? Jsi to ty?" ozvala se z kuchyně máma, jen co jsem otevřel dveře.
"Ano! Hned jsem tam!" Shodil jsem ze sebe bundu, dal jí na věšák a odebral se za mámou do kuchyně.
"Ahoj, mami."
"Tak co jste zjistili?"
"No, sál i kapelu máme zamluvenou, Roy s Marií dávali dneska dohromady šerpy, co přišly, Nina zařídila vstupenky. Jediný, co nám zbývá je výzdoba a vymyslet nějakou zábavu, která bude na naší improvizaci…" konec jsem trochu zdramatizoval.
"Tak výzdoba bude pro vás hračka… ale co zábava? Přišli jste na něco?" sledovala mě pozorně.
"Vůbec nic… zítra to probereme ve třídě a uvidí se. Jistý je, že nacvičit nic nestihneme… ples máme už za týden!" došlo mi a od té chvíle jsem se začal cítit strašně frustrovaně. Jako by na mě teprve teď dolehla pravda. Týden… jen sedm dní zbývá do našeho velkého dne. Maturitní ples máme přece jen jednou v životě. Máma se na mě shovívavě dívala, jako by tušila, jak se cítím.
"Jestli ti to nebude vadit, šel bych si lehnout," usmál jsem se na ní omluvně.
"Jen jdi." Dal jsem jí pusu na tvář a odešel k sobě do pokoje. Tam jsem se rozvalil na posteli a koukal do stropu. Asi jsem si myslel, že tam najdu odpověď nebo nápad na zábavu. Místo toho jsem usnul.
Ráno by krušné. Podařilo se mi zaspat, zjistil jsem, že jsem spal v tom, co jsem měl celý včerejšek a navíc nejsem osprchovaný.
Takže jsem vyletěl z postele, pokoje a zaplul do sprchy, odtud jen s ručníkem kolem pasu zase do pokoje, naházel na sebe nějaké věci, sbalil tašku, špinavé prádlo nechal na hromádce za postelí - uklidím to, až přijdu - popadl tašku, vykašlal se na snídani, rozloučil se s mámou a upaloval do školy. Přiběhl jsem pod jednou parou a zhroutil se do lavice a nechtěl nic řešit. Jenže to nebylo možné. Vládl tam všeobecný ruch a chaos.
"Kde se touláš, chlape?" uhodil na mě Roy, který se odpoutal od Rizy a poctil mě svou přítomností. Moment… odpoutal od Rizy? Vážně jsem viděl jeho ruce kolem jejího pasu? Nedocházelo mi to a zdálo se mi to absurdní. Že bych si toho nevšiml? Blbost!
"Zaspal jsem…," zabručel jsem stále ztracen ve svých úvahách.
"Nestává se ti to často?" dobíral si mě.
"Nech si to."
"Já jen, že si poslední dobou takový… nedůtklivý."
"Cože? Neříkají tohle většinou holky?" dobíral jsem si ho pro změnu zase já. Neodpověděl mi na to, protože do třídy přišel Maity. Všichni jsme ztichli, nebo to bylo šokem, který jeho příchod způsobil. Vůbec jsme ho totiž neměli mít.
"Prosím o klid, třído. Vaše dnešní vyučování se ruší… Nicméně! Neznamená to, že se sbalíte a jdete domů. Zůstanete tady a budete vymýšlet zábavu na váš maturitní ples. A předem vás upozorňuju, že odtud neodejdete, dokud to nebude vymyšlené…," pohrozil nám. A svůj efekt to mělo. Sesedali jsme si do skupinek a začali diskutovat.
Nebudu vám lhát, nikam to nevedlo. Ze začátku padaly dobrý nápady, ale patřily do kategorie, na které bychom potřebovali minimálně měsíc na secvičení, aby to bylo dokonalé a my to chtěli dokonalé, takže to hned padlo. Čím dýl jsme nad tím uvažovali, tím víc padaly absurdnější, nemyslitelnější a nejšílenější nápady. A já už to nevydržel.
"Tak jim prostě ukážeme něco ze hry. Kapuleti by se mohli poprat s Monteky na náměstí, pak by tam byl ples, rozhovor v zahradě a dost!" pronesl jsem naštvaně.
Třída mlčela a dívala se na mě. Bylo mi to jedno. Bolela mě hlava, zadek od tvrdé židle a hlavně mě to tam už nebavilo.
"To není špatný nápad," ozvalo se někde ze zadní části třídy. Nevím, kdo to řekl a nechtěl jsem to zjišťovat. Chtěl jsem pryč.
"To jako vážně chcete ukazovat, co umíme, ještě než to bude mít premiéru?" zamračil se Roy.
"Máš snad lepší nápad?" ozvala se Winry. A sakra… dneska jsem ji ani nepozdravil, musím se jí pak omluvit. Doufám, že se na mě moc nezlobí.

Z Winryina pohledu

Přiletěl do třídy jako vítr, zhroutil se do lavice a ani mě nepozdravil… Nevím, jestli mám být naštvaná nebo se strachovat, co se mu stalo. Ať tak či onak, zjistím to. I kdybych za ním měla jít a vyptávat se ho jako u výslechu.
Do třídy pro změnu chvíli po Edovi vpadl Maity. Dost nečekaně, řekla bych. Ale důvod jeho návštěvy se zjistil záhy. Šlo o náš maturák a on chtěl vědět, co bude za zábavu.
Jak to mámě vědět, když jsme se poslední dobou nezabývali ničím jiným, než tou hrou? Mračila jsem se na Maityho a chtěla mu tohle říct pěkně od plic. Ale na druhou stranu jsem ho chápala, nechtěl škole udělat ostudu. Jenže teď šlo o nás a naši pověst, kterou máme ve škole.
Maturitní ples je něco jako přehlídka toho, jak jsme jako třída schopní týmové práce, trpělivosti a spolupráce. Což se zatím moc neukázalo. Část nás nacvičovala hru, zbytek se snažil zařídit maturák.
Když Maity vyřkl své rozhodnutí ohledně našeho odchodu domů, bylo mi to jasné. Prostě musíme něco vymyslet, i kdyby to byla totální kravina a pitomost. Jenže nikoho nic slušnýho a kloudnýho nenapadalo a já začínala propadat panice. S Edwardem se nám taky nepodařilo nic vymyslet, ale momentálně je nás víc, tak bychom k něčemu mohli dojít, ne?
"Tak jim ukážeme něco ze hry. Kapuleti s Monteky se poperou na náměstí, zatančíme si na plese a pak si pokecáme pod balkonem v zahradě a to by jim mohlo stačit…," postřehla jsem Edův návrh. Neznělo to špatně. Popravdě to bylo to nejideálnější, co mohlo padnout. A ještě někdo měl stejný názor jako já.
"To je pitomost! Proč jim budeme ukazovat něco, co neviděli v celku?" protestoval Roy. No jasně, kdo jiný. Ukážeme jim kousek, aby věděli, že se mají na co těšit, ty pitomče… posílala jsem k němu hypnotickým pohledem, který jsem mu častovala. Byl to vždycky takový zmetek?
"Máš snad lepší nápad?" nevydržela jsem to a štěkla na Roye. Zmlknul, ale díval se na mě vražedným pohledem.
"Připraví se nebo se dodělají kostýmy, které budou potřeba, pořádně se vypulují řeči… možná se udělá nějaká scéna, ale nemusela by. Mohli bychom to nechat na fantazii ostatních. Jen nevím, jestli by nebyl před každou scénou potřeba někdo, kdo by seznámil s tím, co se bude odehrávat. Pro lepší představu diváků, samozřejmě…," dala jsem se do řeči a ostatní poslouchali. Zahlédla jsem souhlasné pokývání hlavou, ale žádnou negativní poznámku. Vypadalo to, že návrh byl přijat převážnou většinou.
"S tím souhlasím!" ozval se Maity. "O víkendu můžete začít… od rána. Běžte domů," propustil nás učitel. Sebrali jsme si svoje saky paky a vypadli, než si to rozmyslí.
Zahlédla jsem Eda, jak si to míří dolů do suterénu. Rozloučila jsem se s Rizou a vydala se za ním. Vypadal, že potřebuje nutně zvednout náladu.

Z Edwardova pohledu

Geniální Winry! Geniální! Děkoval jsem jí, že pochopila a přebrala mojí myšlenku. Přesně vysvětlila to, co bylo třeba. A když nás Maity se spokojeným úsměvem konečně propustil, vypařil jsem se do klubovny. Domů se mi ještě nechtělo.
V klubovně bylo příjemné ticho. Nikdo tam nebyl a pochybuju, že tam chodil někdo jiný než já nebo Winry. O více vlastnících klíče jsem neměl tušení.
Hodil jsem tašku někam na stranu a sedl si do křesla, lehce houpacího křesla. V tuto chvíli mi to naprosto vyhovovalo. Ale nezůstal jsem sám dlouho. Někdo sem přišel taky. Cinkly klíče, bouchla taška o zem a postřehl jsem tři kroky ke křeslu, kde jsem seděl.
"Ahoj… jak se máš?" skláněla se nade mnou Winry.
"Ahoj… dneska nějak přešle… Promiň, že jsem tě ráno nepozdravil, nějak jsem si to neuvědomil…," omluvil jsem se hnedka z fleku.
"V pořádku… všimla jsem si, že se něco děje. Řekneš mi to?" obešla křeslo a sedla si mi na klín. Instinktivně jsem si ji stál k sobě blíž a vdechoval vůni jejích vlasů. Pomalu jsem se uklidňoval.
"Sám pořádně nevím… Zaspal jsem, nestíhal, nesnídal a asi mám nervy na pochodu z toho maturiťáku…," rozpovídal jsem se. Měl jsem oči zavřené, pravá ruka držela Winry v pase a blízko u mě, levá ji hladila po zádech.
"To bude v pořádku…," odtáhla se, aby mi viděla do obličeje.
Medová se vpíjela do blankytně modré a zpátky.
"Co já bych dělal, kdybych tě neměl…," neuvědomil jsem si, že to říkám nahlas.
"Zešílel," usmála se a dala mi cudnou pusu.
"To nebyla pusa," zaprotestoval jsem. Ušklíbla se na mě, ale zopakovala to. Tentokrát jsem to měl pod kontrolou.
"Zamkla jsi?" zeptal jsem se jí, když nám došel vzduch.
"Ano… proč?"
"Jen tak… pro jistotu," odpověděl jsem a znovu se zmocnil jejích rtů. Moje duše, emoce a vnitřní systém se vrátily zpátky do rovnováhy, tak jak to mělo být. A další den vem čert.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 own-tales own-tales | 7. září 2013 v 16:46 | Reagovat

Jééé! To je úplně super! Jsi moc šikovná! Jenom tak dál! Těším se na pokračování :D
PS - kéž bych já uměla tak hezky psát :)

2 Yuki-chan Yuki-chan | 7. září 2013 v 22:45 | Reagovat

[1]:: Jééé... díky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama