Jeviště je tvé 18

12. února 2013 v 13:58 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Ahoj!
Po třech měsících (pardon) další dílek Jeviště...
Konečně mám volno, venku řádí sněhová kalamita, doprava kolabuje (Český Dráhy určitě nestíhají) a já mohla využít múzu ke své práci. Pro potěchu mou i vaší Mrkající
Yuki-chan




18. Maturiťák?!? My zapomněli!

Z Edwardova pohledu

Ze zkoušky, jsem se ještě pořád vyjukaný vrátil domů. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Winry mi to několikrát po cestě zopakovala, ale já se nechtěl nechat uspat na vavřínech. A ačkoli jsem na svém výrazu pracoval ten kousek cesty od Winry ke mně domů, aby to máma nepoznala, hned mezi dveřmi to poznala. Jak to ty mámy dělají?
"Ahoj, Ede! Už si doma?" usmála se na mě, když jsem se objevil v kuchyni, abych ji pozdravil. "Co se stalo?" dodala v zápětí.
"Ahoj… nic," dělal jsem jakoby nic.
"Zkazil si písemky?" Záporně jsem zavrtěl hlavou. Jak jsem si jenom mohl myslet, že to před ní utajím?
"Dneska na zkoušce… Maity z nás byl paf… Prostě jsme se mu líbili a vychvaloval nás až do nebes," vyklopil jsem to.
"Ale to je skvělé! Co se ti na tom nelíbí?" radovala se máma.
"Já nevím… asi to nechci zakřiknout," pokrčil jsem rameny. Máma mě objala a jásala mi do ucha. Její nadšení bylo nakažlivý, takže jsem se k ní po chvilce přidal taky. Asi jsem se potřeboval trochu uvolnit. Poslední dobou jsem si přišel krapet ve stresu. Zkoušky na hru, písemky ve škole… na nic jsem neměl čas.
"A co maturitní ples? Pracujete na něm?" změnila téma a já mále zkolaboval. Úplně jsem totiž na to zapomněl. V tom shonu se ani nedivím, ale i tak… něco tak významnýho se nemůže přece vypustit z hlavy a nechat jen tak. Trisha na mě hned poznala, co se mi honí hlavou. Raději jsem nechtěl vidět svůj obličej - vyděšený a překvapený.
"My… tak trochu jsme na to pozapomněli… ale určitě to bude skvělý!" usmál jsem se křivě. "Hm… mami, nevadilo by ti, kdybych šel ještě ven? Do večera jsem zpátky," vyhrkl jsem tak rychle, že jsem to musel ještě jednou a pomaleji zopakovat. Svolení jsem dostal a k tomu vzkaz k vyřízení. Měl jsem pozdravovat Pinako a Winry. Jak mohla tušit, kam se chystám? Asi to nepochopím do doby, než sám budu tátou. Panebože! Co mě to napadá?

Z Winryina pohledu

Jen co jsem se rozloučila s Edwardem, vpadla jsem domů jako uragán.
"No tak, mladá dámo! Chovej se trochu slušně!" napomenula mě z kuchyně Pinako.
"Promiň! Ale mám skvělou zprávu!" zářila jsem doslova štěstím. Pinako se na mě otočila a čekala, až budu pokračovat.
"Dneska na zkoušce po nás Maity chtěl tu balkonovou scénu… byl z toho unešený! Vychvaloval nás do nebes!" pochlubila jsem se.
"Vážně? To je fantastická zpráva!" sdílela mou radost i Pinako. Objala jsem jí kolem krku. Plná nevyslovené radosti.
"A co na to Edward?" zajímala se. Trochu jsem ztuhla. Sama jsem si pořádně nedokázala ujasnit, jak se cítil. Občas na něm bylo tak těžké to rozpoznat.
"Já nevím… přišel mi trochu v šoku a překvapený… nechtěl tomu uvěřit," odpověděla jsem po chvíli.
"A co váš maturitní ples?" změnila babička téma k další závažné věci, kterou jsem vypustila z hlavy.
Pokud jsem předtím ztuhla, tak teď ze mě byl kámen. Ale dostalo se mi vysvobození. Nebo jsem si to aspoň myslela. Někdo totiž zvonil. Pinako šla otevřít a já zůstala v kuchyni.
"Ahoj, Ede! Winry je v kuchyni…," slyšela jsem babičku říkat. Co tu dělá Ed?
"Dobrý den. Neruším, že ne? Mám vás pozdravovat od mámy," řekl a už byl v kuchyni.
Nic jsem neřekla, jen jsem se na něj dívala a zvedla jsem obočí na znamení, že chci vysvětlení.
"Zapomněli jsme na maturiťák…," vyhrkl. Dovoluji si poznamenat, že se tvářil mnohem katastrofičtěji, než bych čekala a rozhodně jsem očekávala mnohem tragičtější zprávu.
"Právě jsem se na to Winry ptala…," prohodila jen tak mimochodem babička. Jenže já opět nevěděla, co říct.
"Nevíš, jestli máme vůbec něco vymyšlenýho? Maity blázní jenom kvůli hře, ale my zapomněli na tak důležitou věc pro nás! Nejradši bych se na všechno vykašlal…," pročísl si bezradně vlasy.
"Na to zapomeň, že bys skončil. S nikým jiným to hrát nebudu. A zpátky k maturiťáku. Jestli si dobře pamatuju, tak na starosti si to brala Riza s Marií Rossovou a Mustang s … už nevím. Tak bychom se mohli zeptat jich," navrhla jsem. Vážně jsem neměla nejmenší potuchy, jak to s naším maturiťákem je. A to dost špatný. Vždycky vím aspoň něco.
"Babi, omluvíš nás? Jdeme zjistit, jak to celý je… budeme u mě v pokoji," řekla jsem, vzala Edwarda za ruku a táhla ho ke mně do pokoje.
"Jistě."
Netrvalo to ani dvě minuty a zavřely se za námi dveře ke mně do pokoje. Pustila jsem Edovu ruku a zamířila ke stolu s počítačem.
"Co jdeš dělat?" zeptal se mě Ed, stále stojící u dveří.
"Napíšu Rize na ICQ… tak se nejrychleji něco dozvíme… Máš jiný nápad?" usmála jsem se.
"To si piš," odpověděl sebejistě.
"Jaký?" chtěla jsem vědět.
"To bys nejdřív musela přijít ke mně, abych ti to mohl ukázat," opětoval mi ještě širší úsměv a mě začínalo být jasné, kam tím míří. Rozhodně jsem se ale nehodlala jen tak vzdát. Seděla jsem před počítačem a trpělivě čekala, až milostivě naskočí. V Edwardově přítomnosti byl pomalý jako šnek, ale jinak ne. Jak je to možný? Budu muset prohledat pokoj, jestli tu není nějaká štěnice nebo něco takovýho. Ale až budu sama.
"Mám tu práci… asi si budeš muset chvíli počkat," odbyla jsem ho a konečně se věnovala pc, který naběhl. Jak už jsem byla zvyklá, tak jsem na liště měla ICQ, složku se školními věcmi a internet. Bez toho jsem nemohla pracovat. Konečně jsem zadávala přezdívku a heslo na přihlášení.
"Jaký máš heslo?" ozval se mi u ucha Ed. Nadskočila jsem jako střela.
"Málem jsem dostala infarkt! Příště už to nedělej… a neřeknu ti heslo, použil bys ho proti mně a prohledal mi historii, abys zjistil, o čem si s kým píšu. Na to zapomeň," odpověděla jsem mu, pyšná, že jsem to zvládla bez toho, aby mi zakolísal hlas.
"Ani když budu prosit?" zkoušel to dál.
"Ne. A otoč se!" nařídila jsem mu. Udělal to, ale pokoušel se podvádět.
"Myslíš, že tě nevidím?" upozornila jsem ho. Ani jsem se nemusela otáčet, jeho odraz v monitoru mi ho celého ukazoval. Ach, ta optika. J
"Tak jo, už se můžeš otočit," dovolila jsem mu to, jakmile jsem byla přihlášená. Projela jsem seznam a našla Rizu. Zelená kytička svítila, a tak jsem jí napsala.

Zlatovláska
Ahoj! Rizo, nevíš, jak jsme na tom s maturiťákem? Máme něco naplánovaného, připraveného?

Musela jsem počkat. Jestli to bude zpráva obsahující všechny informace, bude to rozsah malého slohu.
"Máš v přátelích i Roye?" zeptal se mě Ed.
"Nemám… a myslím, že ani netoužím po tom ho tu mít. Stačí mi to ve škole. Stejně si s ním nemám co říct. A navíc, ještě jsem mu neodpustila jeho chování z minula."
Edward se zamračil. Nejspíš vzpomínal, o čem to mluvím. Já se pohodlně usadila na židli, opřela se a nechala se opájet tou báječnou vůní, která sálala z jeho oblečení.

Z Edwardova pohledu

Tak jo. Byl jsem v jejím pokoji. Zase. Ale místo toho, aby zjišťovala info o našem maturiťáku, jsem si chtěl užít tu vzácnou chvíli s ní. Tak dlouho jsme nebyli o samotě a pořád nám to něco kazí. Když to nejsou zkoušky, jak písemné, tak i ty na hru, tak je to zase náš maturiťák. Já to chápu, je to taky důležitý, ale i já mám svoje potřeby! Moment… to znělo divně, ale chápete mě, ne?
A teď mi hlavou vrtá důvod, proč nechce Roye do přátel. Asi se vážně nad tím budu muset zamyslet. Protože mě to zrovna nedochází.
Čekali jsme na odpověď od Rizy a já tak dostal možnost nad tím přemýšlet. Winry se uvelebila na židli a pozorovala monitor. Rozhlédl jsem se po pokoji a hledal další židli, na kterou bych se mohl posadit k ní. Všiml jsem si malé taburetky u dveří. Vzdálil jsem se a nevím, jestli se mi to zdálo nebo ne. Měl jsem pocit, že Winry nesouhlasně zabručela, když jsem zmizel z její blízkosti. Popadl jsem taburetku a vrátil se zpátky. Její vlasy mě zašimraly na levé ruce. S hlavou stále v myšlenkách na Royův přečin jsem si pramen vzal do ruky a začal si hrát.
Chování z minula… chování z minula… blízká minulost nebo už je to delší dobu? Pokud vím, teď mezi nimi vládne vzájemná ignorace. Takže to musí být ještě dýl.
"Ede! Máme odpověď!" zaradovala se Winry.

Riza
Ahoj! Zatím máme zařízenou kapelu, zamluvenej sál, výzdoba je na nás, ale to se ještě dohodneme co a jak. Nina zařídila vstupenky. Roy právě dává dohromady šerpy s Marií Rossovou (vcelku komický, měla bys to vidět) a to by mělo být všechno. Zábava bude na naší improvizaci…

"Páni… improvizace. To zní jako něco, co naše třída neovládá," dovolil jsem si poznámku.
"Nebuď tak sarkastický… něco vymyslíme.
"To jsem zvědavý, co," řekl jsem prudčeji, než jsem měl v úmyslu.
"Edwarde Elricu, ještě jednou si dovolíš pochybovat, vyhodím tě hned ven!" zamračila se.
"Promiň, nemyslel jsem to tak. Jen netuším, co bychom mohli vymyslet. Vždycky jsme všechno plánovali minimálně měsíc dopředu a teď? Máme sotva pár dní…," ospravedlňoval jsem se.
"Já vím… ale stejně to platí." A napsala Rize odpověď.

Zlatovláska
Mockrát ti děkuju… a neboj se. Nějak to zvládneme J

"Ty seš na Roye pořád naštvaná kvůli tomu, jak tě urazil! Že je to tak!" svitlo mi najednou.
"Cože?"
"Nepamatuju si, jak to přesně bylo, ale určitě ti řekl něco v tom smyslu, že ti dělám osobního strážce…," zopakoval jsem. Kývla na znamení souhlasu. To kvůli tomu? Uznávám, že to nebylo nic hezkýho a navíc to bylo krátce po tom, co nám oznámili, že… a sakra… tak tady je zakopaný pes.
"Na co myslíš?" přerušila tok mých myšlenek.
"Už na nic… jen si občas říkám, jestli si tě zasloužím…," pokrčil jsem rameny. Nic inteligentnějšího mě nenapadlo.
"Ty jeden pitomečku… a co si mám říkat já?" usmála se na mě.
"Tak jo… měli bychom jít říct Pinako, co jsme zjistili," vstal jsem a rozešel se ke dveřím.
"Stůj!" Strnul jsem na místě a otočil se zpátky. Co jsem řekl?
"Odměna nebude?" zablýsklo se jí v očích.
"Odměna? Jaká odměna? My se na něčem dohodli?"
"Jo, telepaticky," vstala a přešla ke mně.
"Aha… asi to ke mně ještě nedošlo… to víš, ty telepatický vlny jsou někdy tak zamotaný," pokusil jsem se o vtip.
"Kdybys nekecal…"
Konečně jsem se dočkal…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama