Jeviště je tvé 17

21. října 2012 v 1:45 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
A ještě jednou moje maličkost!
Slíbený pokračování pro Nara Temari a další, kteří čtou Jeviště!
Čerstvě dopsaný, doladěný a jen pro vás!
Yuki-chan



17. Jedeme, svištíme! A žádné zdržování!!!


Z Winryina pohledu

O víkend jsme zkoušeli, a pak nás čekal týden ve škole. A že bude hodně náročný, nám došlo hned první hodinu. Učitelé šíleli, protože se blížily prázdniny. Zkoušeli, vymýšleli si testy na každou hodinu a do toho měla většina z nás každé odpoledne po škole zkoušku hry. Neustálé opakování toho, že jsme maturanti a tohle bychom už dávno měli znát, lezlo každýmu krkem. Bylo toho moc, nikdo se na nic netěšil, každý byl mrzutý a otrávený. Ani my s Edem nebyli v takové pohodě jako předchozí týdny. Skoro jsme se nevídali (školu a zkoušky nepočítám) a to na náladě taky moc nepřidávalo.
Maity nás péroval, jak mohl. Však sami uvidíte…
"Tak jo! Chorus! Na scénu! Projedeme si prolog a pak pokračujeme!" zavelel Maity. Ling se přišoural na jeviště a začal.


Dva rody, stejně staroslavné oba -
jsme v krásné Veroně - svůj dávný hněv
zas ženou na nůž a zas občanova
v občanských rebeliích teče krev.
Dva milující, pod nešťastnou hvězdou
z těch rodů narozeni, rodičům
smír vykupují křížovou svou cestou;
svou smrtí usmiřují s domem dům.
Tu jejich lásku, smrtí znamenanou,
a záští, zuřivější napořád,
v němž staří po zmar dětí neustanou,
dvě hodiny vám nyní budem hrát.
A jestli se vám příběh nezalíbí,
svou snahou nahradíme, co mu chybí.


"Výborně, Lingu! Romeo, Benvolio na scénu! Rozmluva vás dvou na náměstí! No tak, pohněte kostrou!" popoháněl je Maity. Kluci se celý vytřepaný dosoukali na svá místa a začali.


Benvolio: Dobrýtro, bratranče.
Romeo: Tak mlád je den?
Benvolio: Teď tlouklo devět.
Romeo: Ach, jsem zarmoucen, a smutným
hodiny se zdají dlouhé. Byl to můj otec,
s kýms tu rozmlouval?

Šlo to dobře, Edward mluvil přesně tak ztraceně a neurčitě, jak by měl a Maity byl spokojený.

Benvolio: Byl. Jaký žal ti prodlužuje chvíle?
Romeo: Že nemám to, co by je ukrátilo.
Benvolio: Zamilován?
Romeo: Ne
Benvolio: Rozmilován?
Romeo: Nemilován tou, kterou miluji.
Benvolio: Ach, že ten Mílek, na pohled tak milý,
si může též tak ukrutnicky vést!


"Stop! Nebylo to špatné, pánové! Doufám, že to bude stejné i na premiéře. Fajn… jako další… Sloth, Winry a Sciezska! Scéna tři, dějství první, pokoj v domě Kapuletových!"

Kapuletová: Kdepak je dcera, chůvo? Zavolej ji!
Chůva: Vždyť při mém věnci, když mi bylo dvanáct.
už jsem ji volala. - Beruško! Ptáčku! - Kde zas ta žába vězí? - Julinko!

"Stop! Sciezsko, trochu se vžij do role. Dej do toho víc sebe a věř si. Nemůžeš takhle kňourat! Není tě vůbec slyšet!"
"Ano, pane učiteli!"

Julie: Copak? Kdo volá?
Chůva: Milostpaní.
Julie: Co poroučíte, prosím?
Kapuletová: Tohle jsem ti chtěla. - Běž, chůvo, nech nás chvilku o samotě
si promluvit. - Hej, chůvo, počkej, vrať se!
Buď raděj tady, poslechni si nás.
Jak sama víš, má dcera už má leta.
Chůva: Hned vám to povím, kolik je jí, na chlup.
Kapuletová: Bude jí čtrnáct.

"Stačí! Sloth, jako matka jsi výborná. Winry, na poslušnou a později rebelující dceru to bylo fantastické! Sciezsko, tady paráda!" chválil nás Maity. Jak my toho ale měly pokrk.


Z Edwardova pohledu

Zkoušky byly krutý. Maity nás péroval, jak nejvíc mohl. Opravoval i primitivní chybičky. Já vím, chtěl, aby to bylo dokonalé. Ale my přece nejsme žádní profesionálové. Jsme malí, chudí studentíčci, kteří se chystají na pitomou maturitu, připravují maturiťák a ještě do toho ve volném čase zkouší divadlo pro ostatní! Zdá se mu, že toho máme málo?
Ale když to shrnu z mého pohledu, všichni jsme odvedli kus práce. Ling se zbavil koktání a přeříkávání a prolog pronesl přímo bravurně, pak tu byla moje scéna s Havocem, kterou nebudu komentovat, a holky, Sloth a ostatní… vedli si skvěle. Vážně. Vžíváme se do rolí a snažíme se neustále zlepšovat.
"Marcoh! Pojď přivítat hosty!" ozval se Maity. Všichni jsme ztichli a zaměřili se na střed jeviště.

Kapulet: Vítejte, páni! Hle, co tanečnic!
A jediná z nich nemá kuří oko. -
Aha, mé dámy! Která řekne teď,
že netančí? Ta upejpalka jistě má kuří oka.
Dostal jsem vás, dámy?

"Stop! Takhle to nejde, Marcoh… není to procítěné. Rizo, Izumi! Pojďte sem. Budete chvíli hrát ty tanečnice, aby se Marcoh lépe vžil do svých slov. Pokračujeme!!!"

Kapulet: Vítejte, páni! Hle, co tanečnic!
A jediná z nich nemá kuří oko. -
Aha, mé dámy. Která řekne teď,
že netančí? Ta upejpalka jistě má kuří oka.
Dostal jsem vás dýmy?
Vítejte, páni! Taky býval čas, že já jsem nosil
škrabošku a doved hezounké dámě šeptat do ouška,
co ráda slyšela. Leč dávno, dávno tomu.
Vítám vás, páni! - Muzikanti, spusťte!
A místo pro páry! A tančit, dívky!

"Stačí… to už bylo lepší, Time… Jen tak dál. Zkus si třeba představit, když budeš sám, že je kolem tebe celý harém ženských. A pak si začni říkat tahle slova, ano?" poradil mu Maity.
"Budu to trénovat, pane učiteli!" slíbil Marcoh.
"Ed a Winry! Co po vás budu chtít? Seznámení na plese, nebo balkon?" přemýšlel nahlas Maity. Já osobně bych dal přednost radši plesu, ale bylo mi jasný, že to bude balkon.
"Víte co? Od každýho trochu… až skončíte, můžete jít domů!" rozhodl Maity. Ne, že by mě jeho návrh nějak extra nadchnul, ale lepší než nic.

Romeo: Jestliže hrubou rukou, svatá ty,
tvou ruku znesvěcuji, za pokání
dva uzardělé poutníky, mé rty,
nech slíbat přečin mého dotýkání.
Julie: Své ruce křivdíš, milý poutníče, jež dotykem
se mojí ruce klaní. Má ruce pro poutníky světice
a jejich polibek je rukoudání.
Romeo: Vždyť světice má rty a poutník též.
Julie: Leč jenom k modlení je oba mají.

"A teď ten balkon!" přerušil nás Maity.
"Rovnou Romeo, Romeo?" zeptala se Winry.
"Přesně tak." Podívali jsme se na sebe a začali.

Julie: Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?
Své jméno zapři, odřekni se otce,
anebo, nechceš-li, zasvěť se mně,
a přestanu být Kapuletová.
Romeo: Mám ještě poslouchat? Či odpovím?
Julie: Tvé jméno jenom je můj nepřítel.
Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.
Co je to, Montek? Ruka ne, ni noha, ni paže, ani tvář,
ni jiná část, patřící člověku.
***
Romeo: Beru tě za slovo. Nazvi mě svým, a budu
znovu pokřtěn. Už nechci nikdy víc být Romeo.
Julie: Kdo jsi, ty muži zahalený tmou,
že do mých tajů takhle vpadáš?

"Dost! Já nemám slov…," přerušil nás Maity. Naprosto jsme nevěděli, co jsme řekli nebo udělali špatně. Byli jsme zmatení. I ostatní spolužáci se na nás dívali s vykulenýma očima.
"Udělali jsme něco špatně?" sebral jsem odvahu a zeptal se.
"Ne… tohle… tohle… bylo to dokonalé!" zajásal Maity. Koukal jsem na něj jako na cvoka.
"Ty city, ta vášeň, vy dva… ta představa toho balkonu a celé té scény! Bravo! Bravo!" rozmluvil se Maity. Teď jsem byl mimo ještě víc než předtím. On nás jako chválil? Podíval jsem se na Winry, abych u ní našel odpověď. Byla na tom obdobně jako já.
"Udržte to do premiéry! To bylo… já nemám slov!" rozplýval se.
"Ono se mu to líbilo?" promluvila potichu Winry. Pouze jsem přikývl na souhlas. Nějak mi nedocházelo, že to, co jsem právě odrecitoval s rosolovitýma nohama, mohlo na zkoušce sklidit takový úspěch.
"Jashine… Bravo! Bravo! Bravo! Můžete jít…," opakoval dokola Maity.
Tak jsme se sbalili a vypadli odtamtud.
"To bylo něco úžasného," houkla na nás Riza.
"Super! Jste bomboví!" poplácali nás po ramenou Envy, Wrath a Hughes.
"Vážně jsme byli tak dobří?" odmítal jsem tomu jakkoli uvěřit.
"Jo… nejspíš jo!" odpověděla mi Winry s úsměvem.
"To je šílený!"



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama