Jeviště je tvé 16

25. srpna 2012 v 22:15 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Ahoj!
Yuki-chan je tu a přínáší další dílek Jeviště!
V Centrále se krátí čas, Vánoce se blíží, premiéra taktéž a časnou krušné časy... možná.
Užijte si to!
Yuki-chan




16. Odměna?


Z Edwardova pohledu

Netrvalo mi to ani minutu a byl jsem před jejími dveřmi. To, že musím projít kolem Pinako jsem nijak neřešil. Vlna adrenalinu ale pomalu klesala. Nicméně jsem zcela natěšen zaklepal a čekal, až mi bude otevřeno.
"Ahoj, Ede! Co ty tady?" divila se Pinako, když mi otevřela.
"Ahoj… jenom se musím na něčem dohodnout s Winry," zamumlal jsem rychle. Už jsem se totiž viděl nahoře a objímal ji.
"Aha… doufám, že nehodláš zneužít jejích citů vůči tobě k nějaké pitomé sázce," prohodila Pinako. Zarazil jsem se. Co to má znamenat? Copak si myslí, že bych byl Winry schopen ublížit? Vždyť je to Winry! Anebo o nás ví…?
"Já… nehodlám ji ublížit, babičko," ujistil jsem ji. Fakt to nemám v plánu. Pinako jen spokojeně a vševědoucně přikývla a pustila mě dál.
"Pokoj víš, kde má…," usmála se na mě a zase zmizela někam do útrob domu. Páni… to bylo divný.
Ale nehodlal jsem to řešit. Potichu jsem vyšel schody a stejně tiše i vstoupil k Winry do pokoje. Byla zahloubaná do rozhovoru s Rizou na "ajsku", takže mě ani neslyšela vstoupit. Využil jsem toho a přikradl se za ni. S potěšeným úšklebkem jsem ji chytil za boky a trochu zlochtal.
"Aáááá," vykřikla. Dostal jsem záchvat smíchu. "Zbláznil ses?! Málem jsem dostala infarkt!" hubovala mi a já se pořád smál jako blázen. Věř mi nebo ne, ale jinak to nešlo. Měli jste vidět, jak se lekla a zatvářila! To je nezapomenutelný! Už mi dokonce i tekly slzy z očí.

Z Winryina pohledu

Když jsem mu napsala, kdy dorazí. Už mi neodpověděl. Myslela jsem si, že si musel někam odskočit a odepíše mi potom. Mezitím jsem se bavila s Rizou. Holka jedna blonďatá, nezdá se. Zkouší ze mě vydolovat informace o tom, jak je to mezi mnou a Edem. Váhám… mám jí říct pravdu nebo zatloukat, zatloukat a zatloukat? Kdybych jí to neřekla, dozvěděla by se to od někoho jiného a to by bylo dost špatný.

Světlovláska
Dobře… chodíme spolu

A je to venku. Je to oficiální a za chvíli to bude vědět celá škola…

Riza
Já to věděla! Proč si mi to nechtěla říct?

Fakt chce slyšet pravdu?

Světlovláska
Měla jsem strach, že ti to bude vadit…

Tak… a ví to. Jsme kamarádky a taky by to měla vědět mezi prvními. Sice si myslím, že mi nedá pokoj, dokud jí všechno nevyklopím, ale to už je holčičí drbárna… Prostě to k tomu patří.

Riza
Ty seš hloupá! Vždyť víš, že vám to přeju už… šíleně dlouho! Ale ve škole mi to všechno pěkně vyklopíš!

Světlovláska
Vysvětlím…

Je to jasný. V pondělí mě čeká výslech na téma já, Ed a naše chození. Budu se muset obrnit pevnými nervy. Nepochybuju totiž o tom, že bude chtít vědět ÚPLNĚ všechno! Chápete, kam tím mířím?
Čekala jsem, že mi ještě něco napíše, a tak jsem koukala na monitor.
"Aaaa," vykřikla jsem najednou, když se mě znenadání dotkly dvě ruce a zlochtaly mě. Po mém výkřiku (určitě byl slyšet až na ulici) se za mnou rozezněl smích.
Edward stál za mnou a smál se jako pominutý. "Ty ses zbláznil! Málem jsem měla infarkt!" zpeskovala jsem ho hned. Nic jiného si nezasloužil. Místo toho, aby toho nechal, mělo to naprosto opačný účinek. Rozesmál jsem ještě víc, skončil na zemi a dokonce mu začaly téct i slzy! Panebože, čeho já se ještě nedočkám…

Světlovláska
Musím jít. V pondělí ti všechno řeknu.

Riza má bohužel smůlu. Mám v pokoji vetřelce a musím si s ní nějak poradit. Tedy až potom, co se trochu uklidní. V klidu jsem se odhlásila z ICQ a posadila se zpátky na svou židli. Dívala jsem se na Eda, jak se válí po zemi a mermomocí se snaží uklidnit. To bude ještě nadlouho… Ikdyž, dostala jsem nápad.
"Budeme zkoušet?"
V tu ránu je ticho a Edward se na mě kouká jako bych zešílela. Ale přesně tohle jsem chtěla. No nejsem já dobrá?

Z Edwardova pohledu

Prohlášení o zkoušení mě dostalo. Přestal jsem se smát a vyděšeně jsem se na ni díval. Dělá si srandu? To nemůže myslet vážně. Ale jak jsem se na ni tak díval, vážně to myslela vážně.
"Ne."
"Co ne?" nadzvedla jedno obočí. V očích jí hrály jiskřičky.
"Nemyslíš to vážně…,"
"Ale myslím," ujistila mě.
"Winry… ne, prosím. Už dlouho jsem se na to nepodíval! Bude to katastrofa!" snažil jsem se jí přemluvit. Jakkoli… udělal bych cokoli.
"Tak si to aspoň zopakuješ," usmála se na mě.
"Neeeee….," zaúpěl jsem.
"Tak… vrátíme se ke třetímu dějství, páté části… Juliin pokoj."

Julie: Už mi chceš odejít? Je dosud noc.
To slavík zavzlykal, to nebyl skřivan,
kdo probodal tvůj přestrašený sluch.
Za noci zpívá na granátovníku.
Má lásko, věř mi, byl to slavík, byl.

"To už jsme ale zkoušeli, ne?" ujišťoval jsem se. V odpověď se zamračila a já radši pokračoval, jak mám. Stále ležíc na podlaze.

Romeo:Ne, byl to skřivan, skřivan předjitřní.
Slavík už spí. Hle, zlaté, nepřející
ty prsty dne, jak rozhrnují tmu. Své svíce
vysvítila noc a v mlží kol hor se na špičky už staví ráno.
Když prchnu, budu žít. Když prodlím, zemřu.
Julie: To není, není rozbřesk. Vím to, vím. Je to jen záření,
jež spící slunce bezděčně vydychlo, by dnešní noci
ti cestou do Mantovy posvítilo.
A proto neodcházej! Ještě zůstaň!
Romeo: Tak dobrá, dám se lapit, dám se zabít.
Nebudu reptat, chceš-li tomu ty, a budu říkat:
ne, to není ráno, je to jen sivý odlesk měsíce,
a ne, to není skřivan, jehož písně se břeskně
obořují do nebes. Zůstat je sladko.
Odejít je mukou. Přijď smrti, vítej z Juliiných rukou!
Pojď, povídejme si! Vždyť není den.
Julie: Ne. Dní se. Vzhůru! Prchej! Pryč a ven! Ba je to skřivan,
jenž tak hnusně zpívá, tak drsně,
falešně a skřehotavě. Skřivan prý sladce tóny
snoubit zná, však tento ne:
vždyť rozsnubuje nás. Prý s ropuchou si vyměňuje oči:
kéž s ropuchou by vyměnil i hlas,
když neumí než v peklo měnit nebe, den
ryčně zburcovat a vyštvat tebe!
Je ráno! Ráno je! Pryč! Odtud bez prodlení!
Romeo: Že ráno? Černá noc. Noc utrpení.

"Je to dlouhý…," zaskuhral jsem.
"Ale nebylo to špatný… na to, že ležíš…," mrkla na mě Winry.
"Zkoušíš mojí trpělivost? To nedělej," vrátil jsem jí to. Sesedla ze židle a sklonila se nad můj obličej.
"Když mě to baví."

Julie: Tak, okno, pusť sem den a život ven!
Romeo: Jen ještě polibek a sbohem! Sbohem!

"Výborně!" zatleskal někdo ode dveří. Kdo jiný by to mohl být, než Pinako. Asi nám šla něco oznámit a nečekala, že nás najde uprostřed zkoušky. Já to taky nečekal a tý pusy jsem se nedočkal.
"Už aby byla premiéra! Hrozně se těším… mimochodem slyšeli jste o tom, že každou Julii prověří scéna na balkonu?"
Oba jsme se na ni dívali asi hodně blbě, když jí došlo, že jsme to v životě neslyšeli. "Nevadí," máchla nad tím rukou. "Nechcete jí dolů na svačinu? Připravila jsem pár sendvičů," oznámila nám a odešla.
"Tak jdeme, ne?" postavila se Winry. Já jsem pořád ležel a díval se na ni.
"A tu pusu nedostanu?" zkusil jsem to. Znovu se ke mně sklonila.
"Nevím, jestli si to zasloužíš…," podotkla. Dovoluji si říct, že chybně.
"Já jsem si jistý, že zasloužím."
"Vážně?"
"Vážně." A co myslíte? Přání bylo vyplněno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miko Miko | Web | 26. srpna 2012 v 10:55 | Reagovat

Těším se na premiéru :-) Už jsem dohnala ztráty takže jsem v obraze

2 Nara Temari Nara Temari | 20. října 2012 v 15:29 | Reagovat

Prosím,rychle další díl, už se nemůžu dočka.

3 Yuki-chan Yuki-chan | 20. října 2012 v 17:25 | Reagovat

[2]: Budu se snažit během noci... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama