Jeviště je tvé 13

3. února 2012 v 23:55 | Yuki-chan |  Jeviště je tvé
Mno... konečně hotovo...
Nekárejte mě za tenhle dílek... nemůžu za to... Mysl chtěla tohle a prsty zas ono.... Smějící se
Jen doufám, že nebudu vypískána... no, snad to není tak hrozný, ale vy to posoudíte líp.
Vaše Yuki-chan





13. Splynutí dvou duší


Z Winryina pohledu

Nevím, co mě to napadlo. Jednoduše jsem mu před domem dala pusu a utekla jako zbabělec. Pak jsem se dívala oknem, jak tam stojí a usmívá se. Já se taktéž usmívala jako měsíček na hnoji. Když odešel domů, vydala jsem se pozdravit Pinako.
"Už jsem doma!" oznámila jsem, jakmile jsem se objevila v obývacím pokoji. Pinako jako vždy pletla svetr nebo šátek, kterými pak při nějaké příležitosti dávala. "Winry! Jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?" strachovala se, zvedla se z křesla a objala mě. "Jsem v pořádku, Edward na mě dal pozor," uklidňovala jsem jí. "Je to hodný chlapec," řekla. Na to jsem neměla co říct. Byla to pravda pravdoucí. "Půjdu si odpočinout. Pořád se cítím trochu unavená," omluvila jsem se a pokusila se dostat k sobě do pokoje, abych si mohla urovnat myšlenky, které se poslední dobou nemotaly kolem ničeho jiného než toho blonďáka, co mě doprovodil domů. "Nemáš hlad? Uvařila jsem nějaké nudle, jak je máš ráda," zarazila mě Pinako v půli cesty. Téhle nabídce se nedalo odolat, a tak jsem přikývla a místo pokoje zamířila do kuchyně. Pinako mi nandala pořádný talíř, až mi přišlo, že to nemůžu sníst, ale opak byl pravdou. Měla jsem pořádný hlad. Pak jsem se konečně odebrala k sobě do pokoje.
S povzdechem jsem se svalila na postel a dívala se do stropu. Myšlenkami jsem se vracela ke včerejšímu večeru a dnešnímu ránu, vlastně i zbytku dne. Nevím, jak se mu to povedlo, ale nějak si mě omotal kolem prstu. Ikdyž, kdo by odolal jeho upřímnému pohledu medových očí, jeho úsměvu, který má vyhrazený jen pro vyvolené osoby (nejspíš jenom pro mě) a jeho ochranářskému objetí, kde se cítím v naprostém bezpečí před vším nepříjemným. Fajn… miluju ho… hrozně moc. Řekla bych, že už je na čase si to přiznat. Ale jsou je city stejné, nebo si se mnou jen hraje a jsem pouhé povyražení? Ne… to přece není možný. Edward takový není. Ale chybí mi. Nějak potřebuju vědět, že je tu se mnou. Samota se mi momentálně moc nelíbí. "Ok… jdeme na výlet!" prohlásila jsem, když jsem vstala z postele. Opatrně jsem vystrčila hlavu z pokoje, abych zkontrolovala, jestli Pinako nechce jít na kontrolu do mého pokoje, ale všechno se zdálo v pořádku. Potichu jsem tedy zase zavřela, hodila na sebe lehkou mikinu (taková zima venku zase není) a otevřela okno. Ovanul mě studený větřík, po kterém jsem se oklepala, ale v mojí cestě mě to nezastavilo. Pohlédla jsem na větev, která se natahovala k mému oknu. Přesně po té, kterou se Ed minule dostal ke mně. Tak já teď půjdu opačně. Zhluboka jsem se nadechla a vylezla z okna na větev. Že jemně zapraskala ani říkat nemusím. Opatrně jsem lezla ke kmeni a modlila se, aby vydržela. Moje modlitby byly vyslyšeny. Konečně jsem zase stála na pevné zemi, jaký to super pocit. Nemyslete si, že jsem měla strach. Ani nápad!
Kradla jsem se stíny k Edovu domovu. V jeho pokoji se svítilo, což mi dodalo odvahy a jistotu, že tam je. Ze země jsem si sebrala pár kamínků, jen tak, pro jistotu jistot. Musela jsem vylézt na další strom, ale útěchou pro mě bylo to, že až ho překonám, budu u Eda. Ještě, než jsem se dostala k větvi, která vedla k jeho oknu, v pokoji se zhaslo. Že by o mně věděl? To je nesmysl…
Stejně mě to neodradilo a já lezla dál. Už jsem byla i na větvi, která rostla k jeho pokoji, ale nedosáhla jsem na okno, abych třeba jen zaťukala. Navíc jsem tu už nemohla být moc dlouho, začínala mi být zima. V tom jsem si vzpomněla, že mám v kapse mikiny nějaké ty kamínky. Opatrně, abych nespadla, jsem je vytáhla z kapsy a začala je házet na okno. Nic… nevím, jestli to neslyšel nebo jsem to házela s malou razancí. Házela jsem proto dál, ale on stále nic. V ruce jsem měla poslední kamínek. Jestli teď už neotevře, jsem v háji. S němou prosbou, aby se okno otevřelo, jsem kamínek hodila. Pár okamžiků na to, se odhrnula záclona a následně otevřelo okno. Cesta do tepla a k Edovi byla volná. Dostala jsem se k němu do pokoje a poděkovala. Jestli jsem čekala, že mě třeba obejme nebo něco takového, tak jsem se šeredně spletla. "Zbláznila ses? Mohlo se ti něco stát!" začal mě polohlasně peskovat jako malou. Nehodlala jsem si to nechat líbit. "Tak hele! Ty si mě taky neposlouchal, když jsem ti to říkala! Tak mi to nevyčítej!" vrátila jsem mu to. "To bylo něco jinýho! Ty jsi holka a ty…." Nedala jsem mu šanci to dopovědět. Nemusí mi opakovat, kdo jsem. Já to vím. No, a abych ho umlčela, tak jsem ho políbila. Chvíli byl zaskočený, ale vzpamatoval se a přidal se. Konečně jsem zase byla v jeho náruči. Nejspíš jsem se na ní a na něm stala závislá. Nevadí…
Když se odtáhl, měla jsem nutkání něco říct. A nenapadlo mě nic lepšího než: "Prudká vášeň mívá prudký konec." Usmál se. "Na to kašlu!" prohlásil a znovu mě začal líbat. Víc dravěji, majetnicky. Jako by se mě nemohl nabažit. Naprosto jsem mu podlehla a nechala ho se sebou dělat, co se mu zachtělo. Tuto noc jsem byla jen a jen jeho.

Z Edwardova pohledu

Naprosto se mi poddala. A já si už konečně dokázal přiznat, že ta malá dívenka, kterou jsem znal od mala, vyrostla do nádherné holky, do které jsem se zamiloval. Jak to jen dokázala? Podmanila si mojí mysl, city, dokonce celou mojí osobnost. Panebože… jak já ji miluju.
Nenasytně jsem jí líbal, kde jen to šlo a kde jí kůži nezakrývala mikina. Naváděl jsem jí ke své posteli a její mikina byla bůhví kde na zemi. Musel jsem jí něco důležitého říct, a tak jsem přerušil svoje dobývání. "Miluju tě," řekl jsem ty dvě nádherná slova. "Já tebe taky," zazněla její odpověď a to bohatě stačilo. Ještě než jsem jí povalil na postel, stáhnul jsem z ní tričko a ona mě triko od pyžama. Zkoumal jsem každý kousek její odhalené kůže a nenechával nic neobjevené. Zapomněl jsem zamknout, ale pochyboval jsem o tom, že teď někdo bude chtít jít do mého pokoje. Brácha se mnou moc nemluvil a máma mě nechá být. Vypustil jsem tedy veškeré myšlenky na okolní dění a zaměřil se pouze na Winry a její štíhlé tělo. Neměla už kalhoty, kdežto já stále ano. To se jí po chvíli přestalo líbit a byl jsem to já, kdo ležel na zádech. Pohodlně se mi uvelebila na břiše a jen se na mě dívala. Její pravá ruka se dotkla mé tváře, kde obkreslila kontury rtů a sjela na klíční kost, kam dále putovala kolem bradavek a k pupíku. Poté se vracela zpátky po mém boku. Když jí ruka doputovala zpátky k mojí tváři, sklonila se, a já myslel, že mě chce políbit. Místo toho, mě kousla do ušního lalůčku a pak zašeptala pár slov. Při tom se posunula dolní polovinou těla níž a dráždila mě tak skrz kalhoty. To bylo sladké utrpení. Bylo ještě příliš brzy na to, abych se zase ujal iniciativy, a navíc jsem byl zvědavý, co má v plánu. Vrátila se k tomu, co jsme dělali předtím - líbání. Byla snad ještě dychtivější než předtím. Nemohl jsem jen tak ležet a nic nedělat. Její vlasy mě lechtaly na tváři a moje ruce se dostaly k zapínání podprsenky. Jedním pohybem ruky se mi ji podařilo rozepnout a v ten moment jsem Winry zase povalil na záda. Jako typický chlap jsem si ji musel prohlídnout. "Jsi nádherná… tak moc, že si tě snad ani nezasloužím…," řekl jsem. "Hlupáčku… neříkej hlouposti a konej," zazněla její odpověď a já poslechl.

Z Winryina pohledu

Pro nás oba to bylo poprvé, ale vše nasvědčovalo tomu, že jsme si souzeni. Ed byl jemný, netlačil na mě a neustále se strachoval, jestli mi neubližuje. K vrcholu slasti jsme vystoupali společně, setrvali na něm, dokud to bylo možné a pak museli zase sestoupit zpět. Ničeho jsem nelitovala a nikdy nebudu.
Usnula jsem v jeho bezpečné náruči a přála si, aby to nikdy neskončilo.
Probudily mě první sluneční paprsky, které se draly oknem dovnitř. Lehce jsem se zavrtěla v té teplé náruči a chtěla ještě spát. Jenže teplo bylo pryč, což mě donutilo otevřít oči a rozhlédnout se po pokoji. Ed stál u dveří, ruku na klice a nejspíš se chystal někam odejít.

Julie: Už mi chceš odejít? Je dosud noc. To slavík zavzlykal, to nebyl skřivan,
kdo probodal tvůj přestrašený sluch. Má lásko, věř mi, byl to slavík, byl.


"Jen co si rozlepila oči, už jsi na jevišti? Nenuť mě ti odpovídat ve verších… tuhle pasáž moc neumím," pokoušel se z toho vykroutit, ale marně. "Prosím…," udělala jsem psí očka. Rezignovaně si oddechl a odpověděl mi.

Romeo: Ne, byl to skřivan, skřivan předjitřní. Slavík už spí. Hle, zlaté,
nepřející ty prsty dne, jak rozhrnují tmu.
Julie: To není, není rozbřesk. Vím to, vím. Je to jen záření, jež spící slunce bezděčně vydychlo,
by dnešní noci ti cestou do Mantovy posvítilo. A proto neodcházej! Ještě zůstaň!

"Chtěl jsem jenom skočit do kuchyně pro něco k jídlu a pití," ohradil se. Zamračila jsem se nesouhlasně, jelikož přerušil naši veršovanou rozmluvu. A mezitím, co to říkal, vrátil se do postele a lehl si ke mně.


Romeo: Tak dobrá, dám se lapit, dám se zabít. Nebudu reptat, chceš-li tomu ty,
a budu říkat: Ne, to není ráno, je to jen sivý odlesk měsíce, a ne, to není skřivan,
jehož písně se břeskně obořují do nebes. Zůstat je sladko. Odejít je mukou!
Přijď, smrti, vítej z Juliiných rukou! Pojď, povídejme si! Vždyť není den.
Julie: Ne. Dní se. Vzhůru!


"Tak nejdřív mě prosíš, ať tu zůstanu a pak mě vyhazuješ pryč? Rozhodni se, co chceš víc… Já klidně odejdu, když mě tu nechceš, ale nezapomeň, že tohle je můj pokoj," provokoval mě. "Mlč, ty prostý poutníče! Zůstaň tu se mnou a nikam nechoď…," zaprosila jsem tak roztomile, že mu nic jiného ani nezbylo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Edwina Edwina | 4. února 2012 v 11:56 | Reagovat

Jaký divný? To je kráááásnííí!!! :-D Romantika, a to Edwinka ráda!!! MOC ráda! :-D Těším se na další dílek! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama